Závislost na sociálních sítích: Jak funguje terapie digitální závislosti v Česku

Každý den, kdy se probudíš, první věc, kterou děláš, je vyndat telefon z postele. Otevřeš Instagram, TikTok, Facebook - a najednou je uplynulo půl hodiny. Nebo tři. Nebo pět. A pak si říkáš: „Proč to dělám?“ Ale stejně to děláš znovu zítra. A zítra zase. Toto není lenost. Není to „jen tak“. To je závislost. A nejde o to, že bys měl „méně času“. Jde o to, že tvoje mozek se naučil, že každý „like“, každý komentář, každý nový příspěvek je malá dávka adrenalinu, která ti říká: „Jsi tu. Jsi viděný. Jsi důležitý.“ A když to přestane, cítíš prázdnotu. Nebo úzkost. Nebo hřích.

Co je vlastně digitální závislost?

Digitální závislost není jen „příliš často používám telefon“. Je to porucha chování, kterou Světová zdravotnická organizace (WHO) oficiálně zařadila do ICD-11 v roce 2019. To znamená, že to není trendy slovíčko, ale skutečná diagnóza - stejně jako alkoholismus nebo hraní hazardních her. Nejde o to, kolik hodin denně strávíš na sociálních sítích. Jde o to, zda ti to přerušuje život. Zda přestáváš spát, pracovat, mít vztahy, jíst nebo se pohybovat, protože musíš zkontrolovat, co se děje online. Zda se cítíš vyprázdněný, když telefon necháš na stole. Zda ti někdo řekl: „Už tě vůbec nevidím.“

Ve Česku trpí mírnou až střední formou této závislosti 28 % lidí ve věku 18-45 let. To je přes 2,3 milionu lidí. Nejvíce postižené jsou ženy 18-24 let - 35 % z nich. Muži se nejčastěji dostanou do problému mezi 25 a 34 lety. A co je nejhorší? Většina z nich si to ani neuvědomuje. Myslí si, že to je „jen tak“.

Proč se to stane?

Nejsou to sociální sítě, které tě závislé udělaly. Jsou to ty. Nebo spíš něco uvnitř tebe.

Terapeutka Lucie Steigerwaldová to říká jednoduše: „Není to internet, který nám způsobil závislost. Je to něco v nás. Nějaká nenaplněná potřeba. Nějaký nepříjemný psychický stav, který tím přehlušujeme.“

Když se cítíš osamělý, připojíš se k Facebooku. Když máš strach, že někdo jiný má lepší život, proklikáš se skrze Instagram. Když jsi unavený, zatlačíš na TikTok a zapomeneš na všechno. To není zlý návyk. To je způsob, jak si říkáš: „Nechci se dívat na to, co je skutečné.“

Nejčastější kořenové příčiny, které terapeuti vidí: úzkost, deprese, nízká sebedůvěra, pocit, že život nemá smysl, nebo trápení z vztahů. Sociální sítě nevytvářejí tyto problémy. Pouze je překrývají. Až se ti někdy podaří odstoupit - a přestaneš být „připojený“ - tak se ti tyto city vrátí. A to je, když se začneš bát. Proto se vrátíš zpět.

Jak se to léčí?

Není možné se „vysvobodit“ od internetu. Nejde o to, abys přestal používat telefon. Jde o to, abys se naučil s ním žít - a ne aby on žil za tebe.

Terapie digitální závislosti v Česku funguje ve třech hlavních formách:

1. Rezidenční léčba - pro těžké případy, kde už je závislost spojená s úzkostnými poruchami, depresemi nebo izolací. Klienti odjíždějí do terapeutického centra na 28-90 dní, kde nemají přístup k internetu. V Česku je jen tři místa, která to nabízejí: Adiktio, NEO Centrum a Klinika Kappa v Praze. Úspěšnost je 92 %, ale je to náročné a drahé.
2. Intenzivní ambulantní péče - klient dochází 3-5x týdně na 90minutové sezení, večery a víkendy je doma. Tato forma je vhodná pro studenty nebo zaměstnané, kteří potřebují zachovat práci nebo studium. Úspěšnost je 76 %. Jedna studentka medicíny z Prahy, která denně strávila 7 hodin na sociálních sítích, po 12 týdnech této terapie snížila čas na 1,5 hodiny a obnovila akademický prospěch.
3. Individuální terapie - 1-2x týdně s psychoterapeutem po dobu 6-12 měsíců. Je to nejpomalejší, ale nejčastější forma. Úspěšnost je jen 58 %. Proč? Protože bez pravidelného sledování a podpory se lidé často vracejí ke starým návykům.

Online terapie je dnes nejúspěšnější forma - 78 % klientů dosáhne výrazného zlepšení. U lidí starších 25 let je úspěšnost 83 %. Proč? Protože mají lepší schopnost se soustředit, nejsou tak ovlivněni FOMO (Fear of Missing Out) a lépe zvládají technologii. Klienti, kteří volí online sezení, jsou také o 35 % pravidelnější - protože nemusí cestovat.

Co se děje během terapie?

Nejprve se dělá diagnostika. Používá se standardizovaný dotazník Young Internet Addiction Test (IAT) s 20 otázkami. Pokud máš výsledek nad 50 bodů, jde o střední až těžkou závislost.

Potom začíná proces. První krok je digitální detox. Nejde o to, abys vypnul všechno. Jde o to, abys si uvědomil, jak moc tě ovládá. Klinika NEO Centrum postupuje takto:

• První týden: žádné sociální sítě, jen telefon pro volání a SMS - úspěšnost 42 %
• Druhý týden: povoleno jen komunikovat - úspěšnost 67 %
• Třetí týden: postupně se přidávají aplikace podle plánu - konečná úspěšnost 89 % po 3 měsících

Terapie se zaměřuje na tři věci:

1. Stabilizace spánku - cíl: 7-8 hodin denně. Když spíš málo, tělo vyrábí více kortizolu - a hledá „pohodlí“ v otevírání aplikací.
2. Kognitivně behaviorální terapie (CBT) - učí tě rozpoznávat myšlenky, které tě vedou k otevření telefonu. Například: „Když jsem smutný, musím se podívat na Instagram.“ Terapeut ti pomůže najít jinou odpověď: „Když jsem smutný, zavolám kamarádovi.“
3. Práce s emocemi - nejde o to, abys přestal cítit. Jde o to, abys se naučil cítit bez úniku. Když se cítíš osamělý, neotvíráš Facebook. Děláš si kávu, píšeš deník, jdeš ven.

Největší úspěch má ten, kdo má podporu rodiny. Klienti s rodinnou podporou dosahují 83 % úspěšnosti. Ti, kdo jsou sami, jen 57 %. Terapie není jen o tobě. Je o tom, jak se znovu spojíš s lidmi, kteří tě mají rádi - a ne jen s těmi, kteří ti dají „like“.

Co ti terapie nezabere?

Nezabere ti žádné léky. Neexistuje pilulka proti digitální závislosti. MUDr. Jan Tichý z Adiktio říká: „Je to psychologický problém, ne farmakologický.“

Nezabere ti telefon. Nezabere ti internet. Nezabere ti Instagram. To by bylo jako vyříznout ruku, protože tě zranila. Ne. Zabere ti závislost na úniku.

Nezabere ti tvoji identitu. Někteří lidé si myslí: „Když přestanu být na sociálních sítích, nebudu nikdo.“ Ale to není pravda. Ty jsi nikdo nebyl, protože jsi se snažil být někým, kdo jsi nebyl. Terapie ti pomůže najít, kdo jsi - bez filtra, bez filtrovaných fotek, bez počtu sledujících.

Co se děje po terapii?

Je tu jedna velká pravda: 41 % lidí po 6 měsících návratu k původnímu chování. Bez pravidelné podpory se vrátíš zpět. To není selhání. To je normální. Závislost je jako zranění - potřebuješ rehabilitaci. Ne jednou, ale průběžně.

Proto mnoho lidí pokračuje v pravidelných sezeních i po hlavní terapii. Průměrná doba vztahu klienta s centrem je 18 měsíců. To není dlouho. To je život.

Nejnovější trend je terapie pro profesionály - ti, kteří musí být „always on“. Klinika INEP od září 2025 nabízí speciální skupinu pro lidi, kteří nechtějí přestat být připojení, ale chtějí přestat být jejich otroci.

Adiktio spustila první českou aplikaci s AI asistentem, která sleduje, kolik času strávíš na aplikacích, a když překročíš limit, ti řekne: „Zatímco jsi proklikával, tvoje srdce zrychlilo. Tvoje ruka se chvěla. Co se právě děje?“

Co dělat, když si myslíš, že máš závislost?

Nečekáj, až to bude „hůř“. Nečekáj, až tě někdo upozorní. Nečekáj, až tě někdo „zachrání“.

Udělej tohle dnes:

1. Spusť si na telefonu aplikaci, která ti ukazuje, kolik času strávíš na sociálních sítích. Neříkej si: „Nevím.“ Víš. Jen se bojíš podívat.
2. Přečti si dotazník IAT (je k dispozici online zdarma). Spočítej si skóre. Pokud máš 50 nebo víc, jsi v riziku.
3. Zavolej terapeutovi. Ne na Facebook. Ne na Instagram. Zavolej. Nebo napiš e-mail. V Česku je 23 center, která to dělají. Jen 37 % z nich má certifikaci. Zkontroluj to. Vyber si někoho, kdo má zkušenosti s nelátkovými závislostmi.
4. Řekni někomu, koho máš rád: „Mám problém. Potřebuju pomoct.“

Nejde o to, abys přestal být připojený. Jde o to, abys se znovu připojil k sobě.

Co se stane, když to neuděláš?

Podle prognózy Ústavu adiktologie UK Praha by do roku 2027 mohlo být v Česku 1,8 milionu lidí s diagnostikovanou digitální závislostí. To je téměř každý třetí dospělý. A myslíme si, že to je „normální“.

Nejsou to jen hodiny. Jsou to ztracené roky. Ztracené vztahy. Ztracené příležitosti. Ztracené sebevědomí. Ztracená schopnost být sám se sebou.

Nejde o to, jestli máš 3 nebo 7 hodin denně. Jde o to, jestli máš vůli žít - ne jen přežívat.