Skupinová terapie pro závislé není jen další volba v léčbě - je to prostor, kde lidé, kteří se cítili osamělí ve své boji s návykem, najdou pravdu: nejsou sami. V České republice se každoročně léčí přes 35 000 lidí s závislostí, a většina z nich prochází skupinovou terapií. Proč? Protože když někdo řekne: „Taky jsem to zažil“, a ty to slyšíš, začneš věřit, že to jde. A to je první krok k změně.
Co vlastně skupinová terapie dělá?
Skupinová terapie není setkání, kde terapeut vysvětluje, co máte dělat. Je to prostor, kde lidé s podobnými zkušenostmi - alkoholikové, závislí na opiátech, hráči, lidé s návykovým jídlem - sdílí své příběhy, bolesti a úspěchy. Skupina má obvykle 6 až 12 lidí, schází se jednou nebo dvakrát týdně, každé sezení trvá 60 až 90 minut. Terapeut neřídí rozhovor jako učitel, ale jako průvodce - pomáhá, aby se lidé navzájem slyšeli, aby se někdo neztratil ve stínu, aby se nezakoplo o agresivitu nebo lži.
Největší síla skupiny není v technikách, ale v vrstevnické podpoře. Když vidíš někoho, kdo je jako ty - kdo se vzbudí s pocitem viny, kdo se bojí říct „nemůžu“ své rodině, kdo se ztratil v příběhu „jen jedna láhev“ - začneš přestávat vnímat svou závislost jako vlastní selhání. Je to jako když se v noci ztratíš v lese a najdeš někoho, kdo už tu cestu prošel. Neříká ti, kam jít. Jen řekne: „Já jsem tady byl. A přežil jsem.“
Proč to funguje, když individuální terapie někdy ne?
Individuální terapie je důležitá - ale má hranice. V jednom sezení se můžeš promluvit jen s jedním člověkem. Ve skupině se můžeš promluvit s desítkami očí, desítkami srdcí. Když někdo řekne: „Můj manžel mě nechává, protože jsem pití“, a ty si řekneš: „To je přesně moje situace“, začneš věřit, že tvůj příběh má smysl. To není teorie. To je neurologie. Mozek se při poslechu podobných příběhů uvolňuje - snižuje se úroveň stresového hormonu kortizolu, roste pocit bezpečí.
Podle výzkumu z roku 2015, který analyzoval výsledky programů kontrolované konzumace alkoholu (KKA), byla průměrná úspěšnost skupinové terapie 65 %. To znamená, že z každých 100 lidí, kteří skupinu dokončili, 65 jich přestalo s pitím nebo ho výrazně omezilo. To je více než u mnoha léků. A hlavně - tito lidé nezůstali jen „bez alkoholu“. Změnili se. Začali komunikovat. Znovu si našli vztahy. Naučili se říct „ne“.
Kdo to neprojde?
Není to zázračná lékárna. Některé osoby se do skupinové terapie prostě nevejdou. Pokud máš akutní psychotický záchvat, těžkou poruchu osobnosti nebo jsi v prvních týdnech detoxikace, skupina ti může spíš ublížit. Lidé, kteří ještě nechtějí změnit sebe, nebo ti, kteří si myslí, že „tohle všechno je jen blbost“, často narušují tok skupiny. A to není jejich chyba - je to jejich bolest. Ale skupina nemůže fungovat, když někdo z ní stále vytahuje energii.
Tady přichází na řadu příprava. V některých centrech, jako je Adiktio nebo Solen, se před skupinou koná jedno nebo dvě individuální sezení. Tam se zjistí, jestli je člověk připraven. Jestli umí poslouchat. Jestli je ochoten říct: „Mám problém.“ A ne: „Mám problém, ale nejsem já.“
Co se děje ve skupině?
Nejsou tam žádné předepsané skripty. Ale jsou tam pravidla. Základní: nezneužívej, nekřič, nezakládej soudy. A pak - všechno ostatní je volné. Někdo může plakat. Někdo se může zasmát. Někdo se může zaryt do mlčení. A všichni se učí jednomu: nejsi jediný, kdo se cítí ztracený.
Terapeuti v Česku často používají integrovaný přístup - kombinují motivaci, behaviorální techniky, podporu. Někdy se dělá i artterapie - kreslení, pohyb, dramatizace. Proč? Protože některé emoce nejde říct slovy. Když někdo nakreslí svou závislost jako černou díru, a všichni v skupině ji vidí, začneš chápat: to není jen on. To je i já. A to je první krok k uzdravení.
Co říkají ti, kteří to zkusili?
Anonymní klient z terapeutické komunity Adiktio řekl: „Skupina mi ukázala, že nejsem sám v tomhle problému, a to mi dalo sílu pokračovat.“
Jiný klient z centra Solen řekl: „Někteří lidé v skupině byli příliš agresivní a to mě posunulo zpět.“
Tyto dvě věty jsou obě pravdivé. Skupinová terapie není ideální. Je to lidský prostor. A lidé nejsou dokonalí. Někdy někdo způsobí bolest. Někdy někdo přijde jen proto, aby se vysmál. Ale když to přežiješ - když přežiješ ten den, kdy ti někdo řekl: „Ty jsi to nezvládl, ale já jsem tě viděl, a já vím, že to můžeš“ - pak se změníš. Ne kvůli terapeutovi. Kvůli tomu, že jsi slyšel, že tě někdo vidí.
Skupinová terapie vs. terapeutická komunita
Někdo říká: „Proč nejít do komunity, kde si člověk žije měsíce?“
Terapeutické komunity - jako například v Českém Krumlově nebo v Olomouci - jsou intenzivní. Lidé tam žijí 6 až 12 měsíců. Jsou tam denní programy, práce, skupiny, návštěvy rodiny. Výsledky jsou lepší: 65-80 % lidí zůstává bez alkoholu po roce. Ale cena je vysoká. Musíš přestat pracovat. Musíš opustit rodinu. Musíš se vzdát svého běžného života.
Skupinová terapie je jiná. Můžeš jít na ni po práci. Můžeš zůstat doma. Můžeš se vracet do svého života - ale s novými nástroji. Je to méně intenzivní, ale pro mnohé je to jediná možnost. A úspěšnost? Po roce to je 40-60 %. To není málo. To je tisíce lidí, kteří se vrátili do rodiny, do práce, do sebe.
Co se mění v Česku?
Už nejde jen o alkohol. Roste počet lidí s závislostí na herních aplikacích, internetu, pornu. A tyto závislosti nejdou „vypnout“ jako alkohol. Tady už cílem není abstinence - ale kontrola. Léčba se přizpůsobuje. Skupiny se učí mluvit o tom, jak se vypořádat s výzvou, když „nechceš přestat, ale chceš být lepší“.
Od roku 2021 se v některých centrech objevují hybridní modely - prezenční a online sezení. To je důležité pro lidi z venkova. Pro ty, kteří nemají auto, nebo se bojí, že je někdo uvidí, jak jdou do centra. Online skupina není dokonalá - ale je lepší než nic.
Do roku 2025 se očekává, že účinnost skupinové terapie vzroste o 15-20 %. Proč? Protože terapeuti se učí lépe rozpoznávat, kdo potřebuje co. Protože se do skupin přidávají lidé s různými zkušenostmi. A protože se lidé učí poslouchat - opravdu poslouchat - místo aby čekali na svou řadu.
Co dělat, když chceš začít?
Není potřeba být „připravený“ úplně. Stačí, když chceš vědět, jestli je to pro tebe. Zavolej na jedno z míst, která nabízejí skupinovou terapii - například Adiktio, Solen, nebo místní ambulantní centrum. Zeptej se: „Můžu přijít jako pozorovatel?“
Některá centra umožňují první sezení bez závazku. Přijď. Poslechni. Neříkej nic. Jen se podívej. Uvidíš lidi, kteří se snaží. Kteří pláčou. Kteří se smějí. Kteří říkají: „Dnes jsem nevypil.“ A ty se můžeš říct: „Taky to chci.“
Není to o tom, že se změníš hned. Je to o tom, že se začneš cítit jako člověk - ne jako závislý. A to je začátek všeho.
Je skupinová terapie pro všechny závislé?
Ne. Není vhodná pro lidi v akutní psychotické fázi, s těžkými poruchami osobnosti nebo ti, kteří jsou v prvních dnech detoxikace. Také ti, kteří ještě nechtějí změnit svůj život, často narušují skupinu. Pro ně je potřeba nejprve individuální příprava. Ale pro většinu lidí, kteří chtějí přestat bojovat sami, je to jedna z nejúčinnějších cest.
Jak dlouho trvá skupinová terapie?
Intenzivní fáze obvykle trvá 3 až 6 měsíců, sezení jednou nebo dvakrát týdně. Po ní následuje podpůrná fáze, která může trvat dalších 6 až 12 měsíců. Celkově se léčba obvykle táhne 6 až 12 měsíců, ale někteří lidé pokračují i déle - protože skupina se stává domovem.
Můžu jít do skupiny, když jsem závislý na herních aplikacích?
Ano. V posledních letech se v Česku objevují specifické skupiny pro behaviorální závislosti - hry, internet, pornografie. Cílem není úplná abstinence, ale kontrola a přesunutí závislosti z návyku na zdravější způsob života. Terapeuti už neříkají „přestan“ - říkají: „Jak se s tím vypořádat?“
Co když se v skupině objeví agresivní člověk?
Agresivita je běžná - ale ne akceptovaná. Terapeut má za úkol skupinu řídit. Pokud někdo zneužívá prostor, je odveden na individuální sezení nebo dočasně vyloučen. Většina skupin má jasné pravidla: nekřičíme, nezneužíváme, nezakládáme soudy. Pokud se cítíš ohrožený, řekni to terapeutovi - necháš se jen tak zničit.
Je skupinová terapie zdarma?
Většina ambulantních skupinových terapií v ČR je hrazena z veřejného zdravotního pojištění - tedy zdarma pro pacienta. Některé soukromé centra si účtují poplatky, ale většina nabízí flexibilní platby nebo podporu z fondů. Záleží na typu zařízení - nejprve se zeptej na možnosti financování.
Můžu jít do skupiny, když jsem v relapsu?
Ano. Relaps není selhání - je to součást cesty. Mnoho lidí se vrátí do skupiny právě po relapsu. V skupině se neptají: „Proč jsi to zase udělal?“ Ptají se: „Co se stalo? A co teď?“ Skupina není místo pro soud - je místo pro návrat.
