Role empatie v psychoterapii: Jak terapeutické porozumění podporuje změnu

Empatie není jen slib, který terapeut dává klientovi. Není to jen „chápu, co cítíš“. Je to hluboký, aktivní a náročný proces, který mění celý terapeutický vztah - a často i život klienta. Když terapeut opravdu slyší, co se skrývá za slovy, když necítí jen emoce, ale vnímá i ten tichý strach, který se nevyjádřil, když se s klientem setkává v jeho vlastním vnitřním světě - tam začíná změna. A to není jen teorie. To je to, co klienti považují za nejdůležitější v terapii - daleko před specifickými technikami, před tím, jak se řeší úzkost nebo deprese.

Empatie není soucit - je to jiné

„Jen mi řekni, že to bude lepší.“ Toto je častý požadavek klienta. Ale terapeut, který odpoví: „Ano, všechno se vyřeší,“ nebo „Nemusíš to dělat sám, já jsem tu pro tebe,“ - ten neřeší nic. Takhle se dělá soucit. Empatie je něco jiného. Je to schopnost vstoupit do toho, co klient prožívá - bez toho, abychom ho chtěli „osvobodit“ z toho, co ho trápí. To znamená, že nejde o to, abychom mu ukázali, jak má být šťastný. Jde o to, abychom mu řekli: „Vím, jak to zní. Vím, jak to cítíš. A nejsem tu, abych to změnil. Jsem tu, abych to s tebou viděl.“

Tato schopnost má kořeny v práci Carla Rogersa, který v 50. letech 20. století poprvé systematicky definoval empatii jako základní podmínku změny. Ne jako dovednost, kterou se naučíš, ale jako způsob bytí. Rogers říkal: „Empatie je vstoupit do soukromého světa druhého člověka a zabydlet se v něm.“ A to je přesně to, co se stává v dobré terapii. Klient se necítí jako „případ“, ale jako člověk, kterého někdo opravdu vidí.

Co se děje v mozku - a v těle

Empatie není jen v hlavě. Moderní neurověda ukazuje, že když terapeut skutečně naslouchá, aktivují se v jeho mozku tzv. zrcadlové neurony - ty samé, které se zapínají, když klient prožívá bolest nebo úzkost. To znamená, že empatie není jen psychologický koncept. Je to biologický proces. Tělo terapeuta reaguje na tělo klienta - i když to nevidíme. Puls se zrychluje, svaly se napínají, dýchání se mění. A toto tělesné zapojení je klíčové. Když terapeut není fyzicky přítomen, když jeho tělo „nevidí“ klienta, empatie ztrácí sílu.

To je důvod, proč online terapie, i když praktická, může být pro některé empatické procesy o 22 % méně účinná - podle studie Univerzity Karlovy z roku 2023. Chybí pohyb, dotek, pohled, který říká: „Jsem tu. Celý.“

Empatie jako bezpečný prostor pro zranitelnost

Když se člověk může dovolit být zranitelný, začíná se měnit. Většina lidí, kteří přijdou do terapie, má za sebou zkušenost, že jejich emoce nebyly přijaty. Byly označeny za „přehnané“, „nepřiměřené“, „nepříjemné“. Někdo je potlačil. Někdo se od nich odvrátil. A tak se lidé učí skrývat své bolesti. Ale v terapii se to mění - pokud je empatie přítomna.

Studie z Masarykovy univerzity (2023) ukázaly, že klienti, kteří považují svého terapeuta za empatičtější, mají o 37 % vyšší spokojenost s terapií a o 29 % vyšší pravděpodobnost, že budou pokračovat. Proč? Protože když cítí, že je někdo opravdu s nimi, nejen kolem nich, začnou mluvit. Začnou mluvit o tom, co se skrývá za úzkostí. O tom, co se skrývá za zlostí. O tom, co se skrývá za tichostí.

Metaanalýza z roku 2018 ukázala, že síla terapeutického vztahu - a jeho základ je empatie - představuje 30 % variability v úspěchu terapie. Specifické techniky - například kognitivní restrukturalizace nebo expozice - přinášejí jen 15 %. To znamená: empatie je dvojnásobně důležitější než jakákoli metoda.

Empatie má dvě strany - a jedna z nich je nebezpečná

Empatie není vždycky lék. Když terapeut příliš identifikuje s klientem, když začne cítit jeho bolest jako svou - může se stát, že přestane být terapeutem. Může se stát, že se ztratí. Může se stát, že nebude schopen říct: „To je těžké. Ale nejsi sám.“ A místo toho bude říkat: „Já vím, jak to je, protože já to taky cítím.“ A to je příliš moc.

Je to takzvané „empatické přetížení“. Někteří klienti s hlubokými traumaty dokonce hlásí, že přílišná empatie je pro ně překážkou. „Cítím, že terapeut trpí s mými bolestmi,“ říká jedna klientka. „A já se snažím ušetřit jeho bolest. Takže se neodvážím říct všechno.“

Empatie potřebuje mezery. Potřebuje odstup. Potřebuje, aby terapeut byl přítomen, ale ne ztracen. A to je jedna z nejtěžších dovedností v psychoterapii. Když se terapeut ztratí ve své empatii, přestává být bezpečným prostředkem změny. A to je hrozba, kterou české terapeutické společenství zná. Až 45 % terapeutů za svou kariéru zažije příznaky sekundární trauma - podle studie z Technické univerzity v Liberci (2023).

Co terapeut dělá, když empatie funguje?

Neřeší. Neříká. Nezakazuje. Neodporuje. Co dělá? Naslouchá. Hluboce. S tělem. S očima. S dechem. A pak řekne něco, co zní jako jednoduché, ale je to nejtěžší věc na světě:

• „Zní to, jako bys cítil, že jsi sám.“
• „To, co říkáš, zní jako něco, co jsi musel skrýt dlouho.“
• „Když to říkáš, cítím, že se bojíš, že ti to neuvěřím.“

Tyto věty nejsou „techniky“. Jsou to odrazy. Jsou to zrcadla. A když klient slyší svůj vlastní svět, jen trochu přeformulovaný, začíná cítit, že je viděn. A to je první krok ke změně.

Empatie v české praxi - kde stojíme?

92 % terapeutů v Česku považuje empatii za nejdůležitější dovednost. To je číslo z České komory psychologů z roku 2023. A nejde jen o teoretické požadavky. Průzkum Terapeutického centra Praha (2023) ukázal, že 78 % klientů považuje „schopnost porozumět a vcítit se“ za důležitější než konkrétní terapeutický směr - ať už je to psychoanalýza, gestalt nebo kognitivně-behaviorální terapie.

Terapeuti v Česku tráví průměrně 2-3 roky tréninku empatie - nejen ve výuce, ale v osobní terapii, v supervizi, v sebereflexi. Každý týden 1-2 hodiny, aby neztratili sebe, ale aby mohli být pro klienta přítomní. A to je to, co dělá rozdíl.

Budoucnost empatie - kde se to všechno vede?

Empatie už není jednotná. Už neexistuje „jedna správná empatie“. Některým klientům potřebuje terapeut hlubokou afektivní empatii - když cítí jejich bolest jako vlastní. Jiným klientům potřebuje kognitivní empatii - když jim pomůže pochopit, proč se cítí takhle. A některým klientům potřebuje terapeut vůbec nechat prostor - a neříkat nic. Jen být tam.

Technologie přináší nové výzvy. Online terapie je praktická, ale omezuje empatii. Umělá inteligence může pomoci s diagnostikou, ale nemůže vytvořit mezilidský prostor. A to je to, co terapie potřebuje - ne data, ale přítomnost.

Nové výzkumy z Mezinárodní asociace pro výzkum empatie (ISRE, 2022) tvrdí: efektivní terapeutická empatie je ta, která udržuje rovnováhu - plné zapojení, ale bez ztráty odstupu. A to je výzva pro každého terapeuta - a pro každého, kdo přichází do terapie.

Empatie není nástroj. Je to prostor. Prostor, kde se člověk může ztratit. A najít. A změnit se. A to je ta největší síla, kterou má psychoterapie.