Jak pracovat s motivací v průběhu terapie: Prevence vynechávání sezení

Terapie není cesta, kterou projdeš jednou a už je to za tebou. Je to cesta s výšinami, údolími a chvílemi, kdy chceš jen odejít. A nejčastější důvod, proč lidé terapii opustí? Ne není špatný terapeut. Ne není problém neřešitelný. Ne není to, že „to nepomůže“. Nejčastější důvod je motivace - nebo spíše její pokles. Když se něco nezdá fungovat, když se necítíš lépe, když je těžké vstát z postele a jít na sezení - právě tehdy se motivace začíná rozpadat. A to je ten moment, kdy terapie může selhat. Ne proto, že jsi slabý, ale protože nikdo nevysvětlil, jak s tím pracovat.

Motivace není jednou vypnutý spínač

Mnoho lidí si myslí, že motivace je něco, co máš nebo nemáš. Když jsi na začátku plný energie, chceš změnit svůj život, a pak za týden už ti to přijde zbytečné - to je selhání. Ale to není selhání. To je normální. Motivace je jako vlna. Stoupá, klesá, mění směr. Někdy tě táhne dopředu, někdy tě táhne zpět. A práce terapeuta není jenom poslouchat, jak se cítíš. Je to udržovat tu vlnu v pohybu - i když se zdá, že se ztrácí.

Největší chyba? Předpokládat, že klient přijde do terapie s plnou motivací a ta se jen udržuje. To není pravda. Motivace je výsledkem procesu, ne jeho začátkem. A právě proto se musí s ní pracovat každý týden, každé sezení, každý den mezi nimi.

Co způsobuje, že lidé vynechávají sezení?

Někdo řekne: „Měl jsem hodně práce.“ Někdo: „Nevím, k čemu to je.“ Někdo: „Nevím, jestli to vůbec chci.“ Ale za těmito odpověďmi se skrývá větší problém - neznáš svůj důvod. Nebo jsi ho ztratil.

Když se člověk nechává vést jen touhou „být lepší“, ale nemá jasný vnitřní cíl - „chci být schopný mít vztah, který mě nezničí“, „chci mít klid, když se probudím“, „chci přežít své vlastní myšlenky“ - pak je motivace křehká. A když přijde první obtíž, první neúspěch, první den, kdy se cítíš zpátky, pak je snadné říct: „To je k ničemu.“

Nejčastější příčiny vynechávání sezení:

• Není jasný cíl - nevíš, proč jsi tam.
• Čekáš na okamžitý výsledek - a když ho nevidíš, vzdáváš se.
• Strach z toho, co se objeví - traumata, vzpomínky, pocity, které se nechceš dotýkat.
• Nejsi připravený na to, že změna je dlouhá - a chceš to mít hned.
• Nevidíš žádný pokrok - ani malý.
• Chybí podpora - nikdo tě nechápe, nikdo neví, co procházíš.

Tyto příčiny nejsou vina klienta. Jsou přirozenou součástí procesu změny. A právě proto je potřeba mít strategie, jak s nimi pracovat.

Terapeutický vztah je základ

Největší nástroj, který máš k dispozici, není technika. Není nástroj. Není plán. Je to vztah. Pokud se klient necítí bezpečně, když řekne: „Nevím, jestli to chci“, nebo „Myslím, že to nepomůže“, pak se zavře. A když se zavře, terapie zastane.

Nejde o to, aby terapeut byl milý. Jde o to, aby byl přítomný. Aby neříkal: „To je špatně, musíš to dělat.“ Ale: „Je v pořádku, že to teď nechceš. Co se stalo, že se to změnilo?“

U mladistvých klientů to platí ještě víc. Oni nebudou hned otevírat traumata. Nebudou hned mluvit o tom, co je bolelo. Budou se zdráhat. A když je terapeut příliš tlakem, když je „přesvědčuje“, když se snaží „vybít“ jejich odpory - ztratí důvěru. Ale když jim dá prostor, když jim řekne: „Můžeš to mít na mysli, ale nemusíš to teď říkat. Když budeš připravený, já tu budu.“ - vznikne spojení. A to spojení je to, co je schopné přežít i nejtemnější chvíle.

Pracuj s motivačními vlnami, ne s nimi bojuj

Nikdy neříkej klientovi: „Musíš být motivovaný.“ Řekni mu: „Vím, že to teď není jednoduché. Co tě teď drží? Co by ti dalo trochu více energie?“

Je to jako když běžíš maraton. Někdy běžíš rychle. Někdy jen kráčíš. Ale když přestaneš, ztrácíš všechno. A proto se běžci učí: když se chceš zastavit, zastav se na pět minut. Dej si vodu. Přemýšlej. Pak pokračuj. Ne všechny chvíle musí být silné. Stačí, aby nebyly ztracené.

Terapeut musí být ten, kdo si pamatuje, proč jsi začal. Když klient zapomene, on si to musí připomenout. A ne tím, že to opakuje. Ale tím, že se na to ptá: „Co tě v té době přivedlo sem? Co jsi chtěl změnit?“ A pak ho nechá odpovědět. A když odpoví: „Nevím.“ - neříkej: „Ale ano víš!“ Řekni: „Je v pořádku, že to teď nevíš. Pojďme to zkusit najít spolu.“

Malé kroky, malé výhry

Lidé si mysleli, že změna je něco, co se stane, když se něco velkého změní. Ale změna se děje v malých krocích. V tom, že jsi se vzbudil a vypil sklenici vody. V tom, že jsi si dnes řekl: „Dnes nebudu sebe nenávidět.“ V tom, že jsi přišel na sezení, i když jsi se cítil, že to nemá smysl.

Terapeut musí být ten, kdo tyto malé věci vidí. A ještě důležitější - je ten, kdo je pochvaluje. Ne tím, že říká: „To je skvělé!“ Ale tím, že říká: „To jsi udělal. A to je větší věc, než si myslíš.“

Nezapomeň na dopamin. Když tě mozek naučí, že něco, co děláš, ti dává malý pocit uspokojení - třeba jen to, že jsi přišel na sezení - začne ho hledat. A to je základ udržení motivace. Ne tím, že tě nutíš. Ale tím, že tě učí, že to, co děláš, má smysl.

Udělej z terapie něco, co se chceš dělat

Když je terapie jen „hovor o problémech“, pak je to náročné. Ale když se do ní zapojí pohyb, kreativita, nebo i jen hudba - mění se. Když klientovi řekneš: „Zkus si dát písničku, která tě zvedá, když si děláš domácí úkol“ - změní se náladu. Když se spolu podíváte na obrázek, který znázorňuje, jak se cítíš - změní se přístup. Když se pohybuješ, tělo se uvolňuje, mozek se uvolňuje. A motivace se zvyšuje.

Ne každý klient bude chtít psát nebo kreslit. Ale každý má něco, co ho přivádí do sebe. Něco, co ho zklidňuje. Něco, co mu dává malou dávku života. A terapeut musí pomoci to najít.

Realistické očekávání - největší prevence

Největší důvod, proč lidé terapii opustí, je zklamání. Ne proto, že terapie nefunguje. Ale proto, že si mysleli, že po třech sezeních budou „v pořádku“. A když nejsou - cítí se jako selhání.

Terapeut musí říct: „Změna není přímočará. Někdy se zlepšíš, někdy se zhoršíš. To je normální. To není selhání. To je část procesu.“

Nejlepší způsob, jak to říct: „Když jsi přišel sem, chtěl jsi změnit něco. A my víme, že to nebude rychlé. Ale víme i, že to může být trvalé. A já tě budu podporovat i když budeš mít dva dny, kdy se budeš cítit, že to všechno bylo zbytečné.“

Co dělat, když klient přijde pozdě nebo nevyjde?

Když klient přijde pozdě, nezavolá, neodpoví - neříkej: „To je neodpovědné.“

Řekni: „Vím, že to bylo těžké. Co se stalo? Co tě to zdrželo?“

Možná to bylo strach. Možná to byla únava. Možná to byla myšlenka: „K čemu to je?“

Neříkej: „Musíš být disciplinovaný.“

Řekni: „Můžeme to zkusit jinak? Můžeme si dát sezení v jiný den? Nebo třeba hovor přes video?“

Je důležité, aby klient cítil, že terapie není něco, co se musí „dostat“, ale něco, co se může přizpůsobit.

Podpora je klíč

Lidé, kteří mají někoho, kdo je chápou - dokážou vydržet víc. Když se klient připojí ke skupině, kde lidé procházejí podobnou cestou - cítí, že není sám. A to je silnější než jakákoli technika.

Ne každá terapie potřebuje skupinu. Ale každá terapie potřebuje nějakou formu podpory. Může to být přítel, rodina, online komunita, nebo i jen někdo, kdo ti každý den pošle: „Jsem tu.“

Terapeut může pomoci najít tu podporu. Ne tím, že ji vymyslí za klienta. Ale tím, že se ho ptá: „Kdo tě podporuje? Kdo ti dává sílu?“

Změna není cíl. Udržení je cíl.

Většina terapií se zaměřuje na to, jak změnit. Ale skutečný úspěch je v tom, jak udržet změnu. A to znamená udržet motivaci. I když je slabá. I když je ztracená. I když se chceš vzdát.

Terapie není o tom, aby ses stal dokonalým. Je o tom, aby ses naučil, že i když se cítíš špatně, stále stojíš za to. A že i když se nechceš vzbudit, stále je důležité jít na sezení. Ne proto, že to musíš. Ale proto, že si to zasloužíš.

Největší chyba terapie není, že se něco nezvládne. Je to, že se lidé naučí, že jsou slabí, když se chtějí vzdát. Ale to, co je pravda, je jiné: ti, kdo přijdou, i když mají nula energie, jsou ti, kdo se nevzdají. A to je ta síla, která se neztrácí. Jen se přeměňuje.