Úzkost u dítěte se nejeví jako u dospělého. Neřekne: „Mám strach.“ Spíš se zavře do pokoje, nechce jít do školy, má každé ráno závraty, nebo se při jídle zvrací. A rodiče si myslí: „Je to jen fáze.“ Ale když se to opakuje týdny, měsíce, a dítě se stává stále tichší, odstupuje od přátel, nebo se zhroutí při každé malé změně - to už není jen strach. To je úzkostná porucha. A ona se dá léčit. Ne léky, ale psychoterapií. A to tak, jak se hodí dítěti - ne dospělému.
Co je úzkost u dětí opravdu?
Strach je normální. Každé dítě se bojí temnoty, cizích lidí nebo zkoušky. Ale když se ten strach změní v trvalý stres, který blokuje život, už to není normální. Úzkostná porucha u dětí se projevuje jinak než u dospělých. Místo slov: „Mám strach, že se něco stane“, dítě říká: „Nechci jít do školy.“ Nebo: „Mám bolavý žaludek každý den.“
Podle českých odborníků jsou nejčastější formy: separace - dítě se nechce vzdálit od rodičů, ani na chvíli; fobie - strach z konkrétní věci, jako jsou zvířata, výšky nebo hlasité zvuky; a sociální úzkost - strach z hodnocení, z odpovídání ve třídě, z toho, že ho ostatní „nebudou mít rádi“.
Problém je, že dospělí často tyto projevy překlady jako „neposlušnost“, „línost“ nebo „přehnaná citlivost“. Ale když dítě každý den zvrací před školou, nebo se v kanceláři učitele zhroutí, není to vůle. Je to tělo, které reaguje na neukojenou úzkost.
Proč se úzkost u dospívajících chová jinak?
Dospívající už neříkají: „Mám strach.“ Oni říkají: „Nic není špatné.“ Nebo: „Nechci o tom mluvit.“
Ve věku 13-19 let mají děti schopnost abstraktního myšlení. Vědí, že by měli být silní. Vědí, že rodiče se obávají. A tak se zamykají do sebe. Neřeknou, že se bojí, že je nikdo nemá rád, že se nechce vracet do školy, že se cítí „příliš jiný“. Místo toho se učí maskovat. Zatímco dítě pláče, dospívající se zavře do pokoje, přeruší kontakt s kamarády, nebo se ztratí ve světě mobilu a her.
Co je ještě důležitější - když se dospívající objeví u terapeuta, často neví, jak odpovědět na otázku: „Co tě trápí?“ Protože neumí pojmenovat své pocity. A když mu terapeut položí přímou otázku: „Je ti špatně ve škole?“, může to vyvolat ještě větší úzkost. Proto se nejlepší terapeuti ptají: „Vím, že jsi měl nějaké problémy ve škole. Jaké to tam je?“
Tato otázka nebere odpověď jako cíl. Nabízí prostor. A v tom prostoru se začne mluvit.
Co se děje v terapii? Nástroje pro děti a dospívající
Neexistuje jedna správná terapie. Existuje terapie, která sedí dítěti. A to se liší podle věku.
U dětí do 10 let je hlavní nástroj terapeutická hra. Nejde o hraní, ale o komunikaci. Dítě si zvolí panenku, autíčko nebo kresbu. A v té hře představuje to, co nemůže říct slovy. Když panenka říká: „Nechci jít do školy, tam mě všichni posmívají“, terapeut neříká: „To je hloupost.“ On říká: „A co se stalo, když panenka šla do školy?“
U dospívajících se přechází k rozhovorům. Ale ne k „rozhovorům o problémech“. Terapeut se ptá na to, co dítě cítí, když se probudí, co ho uklidňuje, kdo mu dává sílu. A pak se postupně přichází k tomu, co ho trápí.
Nejčastější terapeutické přístupy:
- Kognitivně-behaviorální terapie (KBT) - učí dítě rozpoznávat myšlenky, které ho zatěžují. Například: „Když se nezeptám, všichni si myslí, že jsem hlupák.“ KBT pomáhá zjistit, jestli to opravdu platí, nebo je to jen strach.
- Gestalt terapie - pracuje s tělem. Kreslí, pohybuje se, hraje role. Dítě se učí, že úzkost není jen v hlavě - je i v ramenou, v žaludku, v kolenou.
- Rodinná terapie - dítě není „problém“. Problém je systém. Když rodiče jsou příliš přísní, nebo se nechávají ovlivňovat stresem, dítě to cítí jako tlak. Terapie pomáhá celé rodině najít nový způsob, jak spolu komunikovat.
- Psychodynamická terapie - hledá hluboké příčiny. Někdy je úzkost výsledkem nesplněné potřeby - třeba potřeby být slyšeným, nebo mít jistotu, že rodiče se o něj stále starají.
Nejčastější chyba? Terapeut, který chce „vyřešit problém“ rychle. Ale úzkost není jako zlomená ruka. Neřeší se závazkem. Řeší se časem, bezpečím a důvěrou.
Co dělat, když se dítě nechce otevřít?
Největší chyba rodičů je nátlak. „Řekni mi, co je špatné!“ „Proč se chováš takhle?“
Ne. Když dítě nechce mluvit, neznamená to, že se brání. Znamená to, že se bojí. A když se bojí, potřebuje bezpečí. Ne slova. Ne výtky. Ale přítomnost.
Co funguje:
- Navštěvujte společně něco, co dítě má rádo - kreslení, sport, procházka. Neříkejte nic o terapii. Neříkejte nic o problémech. Jen buďte tam.
- Pozorujte změny. Nejen slova. Chování. Když dítě přestalo hrát na klavír, přestalo se kamarádit, nechce jít na večírek - to je signál.
- Neříkejte: „To je jen fáze.“ Řekněte: „Vím, že to teď není lehké. Jsem tady.“
- Přiznejte si, že nevíte, jak pomoci. „Nevím, jak ti pomoci, ale chci to zkusit.“ To dítě slyší. A začne věřit.
Je nutná léčba léky?
Ne. Ne většině dětí.
Podle českých odborníků je farmakoterapie indikována jen u těžkých případů - kdy dítě přestalo jíst, spát, nebo kdy má náhlé záchvaty paniky. A i pak je lék jen doplněk. Základem zůstává psychoterapie, rodinná podpora a bezpečné prostředí.
Léky neřeší příčinu. Řeší jen příznaky. A dítě potřebuje pochopit, proč se cítí takhle. Ne jen ztlumit ten pocit.
Proč je v Česku tak těžké dostat terapii?
Je to problém, který nikdo nevidí - dokud ho nezažije vlastní dítě.
V Česku je málo terapeutů, kteří se specializují na děti. A ti, kteří se specializují, často nepracují s pojišťovnami. Terapie stojí 800-1200 Kč za hodinu. A dítě potřebuje minimálně 15-20 sezení. To je 15 000-25 000 Kč. Pro mnoho rodin to znamená: „Nemůžeme si to dovolit.“
A pak je tu druhý problém - nevědomost. Rodiče a učitelé nevědí, kdy je strach přešel hranici. Myslí si, že „každé dítě se někdy bojí“. Ale když se dítě nechce vracet do školy po třech měsících, to už není strach. To je porucha.
Naštěstí se něco mění. Některé školy začínají mít školní poradce, kteří se věnují duševnímu zdraví. Telemedicína pomáhá dětem v obcích, které nemají žádného terapeuta v okolí. A větší počet rodičů se učí - přes internet, přes skupiny, přes příběhy jiných.
Co můžete udělat dnes?
Nečekat. Neřešit to jen „příští týden“. Úzkostné stavy nezmizí samy. A čím déle se neřeší, tím těžší je je překonat.
Tady je co můžete udělat hned:
- Pozorujte. Změny v chování, spánku, stravě, kontaktu s kamarády - to jsou první varovné znaky.
- Nepřetěžujte. Neptejte se: „Co je špatné?“ Otázky jako „Jak jsi se cítil dnes?“ nebo „Co tě dnes uklidnilo?“ fungují lépe.
- Nechte dítě být. Neřešte jeho emoce. Neříkejte: „Neměl bys se tak cítit.“ Řekněte: „To zní těžké.“
- Hledejte podporu. Pokud se to nezlepšuje za 2-3 měsíce, zvažte kontakt s terapeutem. Nečekejte na krizi.
- Podpořte úspěchy. Když dítě jde do školy, i když se bojí - pochvalte to. Ne za „výkon“, ale za „sílu“. „Vím, že ti to dalo práci. A ty jsi to zvládl.“
Úzkost není slabost. Je to signál. A dítě potřebuje, aby někdo ten signál slyšel - ne jako výčitku, ale jako pozvání k pomoci.
