Integrativní psychoterapie: Jak kombinovat různé přístupy pro personalizovanou léčbu

Integrativní psychoterapie není jedna metoda mezi mnoha. Je to přístup, který říká: neexistuje univerzální recept na lidskou bolest. Když někdo přijde s úzkostí, depresemi, problémy ve vztazích nebo hlubokým smyslem prázdnoty, nejde o to, aby terapeut aplikoval svůj oblíbený nástroj. Jde o to, aby se terapeut přizpůsobil klientovi - ne naopak.

Proč se neomezuješ na jednu školu?

Před padesáti lety bylo běžné, že terapeut byl „psychoanalytik“ nebo „behaviorista“. Každá škola měla své vlastní pravidla, jazyk a techniky. Ale kdo říkal, že když klientovi chybí pocit bezpečí, stačí jen analyzovat jeho dětství? Nebo že když má panikové útoky, stačí jen naučit ho dýchat pomaleji? Realita je složitější. Lidé nejsou příklady z učebnice. Každý příběh je jiný.

Americký psycholog John C. Norcross, jeden z nejcitovanějších odborníků na psychoterapii, říká: „Integrativní psychoterapie je jediná cesta k pokroku.“ Proč? Protože existuje přibližně 500 psychotherapeutických směrů - a každý klient potřebuje něco jiného. Někdo potřebuje zjistit, odkud přichází jeho strach. Někdo potřebuje naučit se, jak se uklidnit. Někdo potřebuje prostor, kde se může cítit viděný, nejen „vylečený“.

Co je to integrativní přístup v praxi?

Integrativní psychoterapie není náhodný výběr technik jako z kuchařky. Je to vědomé, teoreticky odůvodněné spojování prvků z různých směrů - psychoanalýzy, kognitivně-behaviorální terapie, hledání smyslu, tělesně orientovaných přístupů, systémové terapie a dalších. Ale klíčové je: všechny tyto prvky se nekombinují jen proto, že „to funguje“. Kombinují se proto, že odpovídají konkrétnímu člověku v konkrétní chvíli jeho života.

Terapeut nejprve pozoruje, jak klient prožívá svůj svět. Na třech úrovních:

1. Tělesná úroveň - jak se tělo napíná, jak dýchá, kde cítí bolest nebo tíhu. Například klient, který vždycky při hovoru o rodině ztuhne v ramenou, nejspíš nese nějaký skrytý strach.
2. Emoční úroveň - jaké pocity se objevují, když mluví o určité tématu. Zlost? Smutek? Bezpečí? Někdy klient neví, co cítí, ale jeho tělo to ví.
3. Myšlenková úroveň - jaké věty si opakuje v hlavě? „Jsem nedostatečný.“ „Nikdo mě nechápe.“ „Nemůžu to zvládnout.“

Integrativní terapeut se neptá: „Který přístup použít?“ Ale: „Co se děje u tohoto člověka právě teď?“ A pak vybírá nástroj, který nej lépe pomůže.

Co to dělá jiným než eklektický přístup?

Důležité je rozlišit integraci od eklekticismu. Eklektický terapeut si vezme „techniku z A“ a „techniku z B“ a použije je, když se mu to hodí. Integrativní terapeut má ale jasný teoretický rámec, který všechny tyto prvky spojuje. Je to jako kuchař, který nejen smíchá různé koření, ale ví, proč se tyto koření doplňují - jak se vzájemně posilují, jak ovlivňují chuť, jak se vytváří celková harmonie.

Integrativní přístup vychází z přesvědčení, že lidská psychika je propojená - tělo, emoce, myšlenky, vztahy a dokonce duchovní rozměr se ovlivňují. Pokud se zaměříš jen na myšlenky, ignoruješ, že klient si v břiše drží strach. Pokud se zaměříš jen na tělo, nevidíš, že jeho sebeviny jsou výsledkem letitého přesvědčení, že je „nepřijatelný“.

Vztah je nejdůležitější nástroj

V integrativní psychoterapii není terapeut „technikem“ nebo „řešitelem problémů“. Je to přítel, který je přítomen - bez hodnocení, bez rychlých odpovědí. Vztah mezi terapeutem a klientem je největším terapeutickým nástrojem. Jak říká Ken Evans: „Klient je hybatelem změny.“ Terapeut nezmění klienta. Ale v bezpečné, důvěrné atmosféře může klient sám začít měnit sebe.

Tento vztah není pasivní. Je to spolupráce. Klient a terapeut spolu vytvářejí prostor, kde se může objevit to, co se dříve skrývalo. Někdy je to smutek, který se dlouho nechal vyslechnout. Někdy je to zlost, která se nikdy nesměla vyjádřit. Někdy je to strach, že se někdo opravdu podívá a uvidí, kdo jsi skutečně.

Jak se stáváš integrativním terapeutem?

Nestane se to za pár kurzů. Integrativní terapeut prochází dlouhým výcvikem, který zahrnuje:

• Osobní terapii - musíš znát své vlastní zranění, aby jsi je neprojektoval na klienta.
• Teoretické studium - nejen jednoho směru, ale několika. Jak funguje psychoanalýza? Jak se vytvářejí vztahové schémata? Jak tělo ukládá trauma?
• Supervize - pravidelné poradenství s zkušenějším terapeutem, který ti pomůže vidět, kde se můžeš ztratit v technikách a zapomenout na klienta.
• Práce s významnými osobami - kdo ti ve dětství říkal, že jsi „špatný“? Kdo tě vystavoval vztahům, které tě naučily důvěřovat - nebo ne? Tyto postavy se v terapii objevují jako „přenosové zdroje“ - přenášíš na terapeuta to, co jsi kdysi zažil.

Je to práce, která mění i terapeuta. Není to jen „naučit se, jak pomáhat“. Je to naučit se být přítomen - bez plánu, bez rychlých odpovědí, bez potřeby „všechno napravit“.

Co se stane, když to uděláš špatně?

Integrativní přístup není bez rizik. Největší nebezpečí je „osifikace“ - když terapeut přestane být otevřený a začne používat jen ty techniky, které mu vyhovují. Nebo „nedokážu to asimilovat“ - když kombinuje přístupy, ale nemá žádný jasný rámec, proč to dělá. Výsledkem je chaos. Klient se cítí zmatenější než předtím.

Držet se integrativního přístupu znamená být vždycky v pohybu. Znamená to přiznat, že nevíš všechno. Znamená to mít odvahu říct: „Tohle nevím. Pojďme to zkusit jinak.“

Pro koho je integrativní psychoterapie nejlepší volba?

Není to „nejlepší“ pro všechny. Ale je ideální pro:

• Klienty, kteří se cítí „ztracení“ - nevědí, co je jejich problém, ale cítí, že něco je špatně.
• Klienty, kteří už zkoušeli jiné metody a nic nepomohlo.
• Klienty, kteří chtějí hlubší změnu - ne jen zmizet příznaky, ale pochopit, proč se vůbec objevily.
• Klienty, kteří chtějí být vidění v celé své komplexitě - ne jen jako „osoba s úzkostí“ nebo „osoba s depresí“.

Je to terapie pro ty, kdo nechtějí být „vylečeni“, ale „pochopeni“.

Co se děje v Česku?

V České republice se integrativní psychoterapie stává dominantním přístupem. Podle studií z Masarykovy univerzity a 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy je „integrativní otevřenost“ klíčovou podmínkou pro výcvik terapeutů. Není to trendy trendy. Je to výsledek zkušenosti. Terapeuti poznali, že striktní dodržování jedné školy nevěří lidem. Věří metodám. A lidé nejsou metody.

Integrativní psychoterapie v Česku není jen teorie. Je to živá praxe. V Olomouci, Praze, Brně, Českých Budějovicích - terapeuti pracují s klienty, kteří přicházejí s těžkými příběhy. A neříkají jim: „To je kognitivní zkreslení.“ Neříkají: „To je nevyřešený Oedipův komplex.“ Říkají: „Co se stalo? A co teď potřebuješ?“

Závěr: Není o tom, jakou metodu používáš. Je o tom, kdo jsi ve vztahu.

Integrativní psychoterapie není o tom, mít co nejvíc nástrojů v košíku. Je o tom, mít srdce, které umí poslouchat. Je o tom, mít hlavu, která ví, že žádný přístup nemá jedinou pravdu. Je o tom, být dostatečně jistý, abys mohl být dostatečně nejistý.

Nejlepší terapie není ta, která používá nejvíce technik. Je ta, která nechává člověka být tím, kým je. A pak, v klidu, pomalu, bez tlaku, mu umožňuje se stát tím, kým chce být.