Interpersonální problémy u poruch osobnosti: Jak vztahová psychoterapie pomáhá obnovit vztahy

Když se někdo cítí neustále závislý na tom, aby mu někdo řekl, co má dělat, nebo když každý spor vztahu pociťuje jako hrozbu přežití, není to jen „nějaká fáze“. To je porucha osobnosti - a její nejhlubší rány se projevují v lidech kolem. Interpersonální problémy nejsou jen vedlejším efektem; jsou jejich jádrem. Lidé s poruchami osobnosti nejsou „těžkí“ nebo „nároční“. Jsou lidé, kteří se naučili, že vztahy jsou jediným způsobem, jak se necítit ztracení, nebo dokonce mrtví.

Co skrývají interpersonální problémy u poruch osobnosti?

Nejčastější formy - závislá a hraniční porucha osobnosti - se liší výrazně, ale obě se rodí ve stejném půdě: strachu z opuštění. U závislé poruchy osobnosti se člověk chová jako by bez druhého nebyl schopen dýchat. Neustále hledá potvrzení, vyžaduje rady, bojí se samoty, a když někdo odmítne, pociťuje to jako ztrátu sebe sama. Není to manipulace. Je to životní strategie, kterou se naučil už v dětství: „Jestli se nebudu chovat tak, jak chcete, ztratím vás.“

Na druhé straně má hraniční porucha osobnosti jinou tvář. Zde není strach z opuštění jen strach - je to bouře. Lidé s touto poruchou mohou během několika hodin přejít od ideálnizace k naprosté devalvaci. Kdo byl včera „nejlepší přítel“, je dnes „zrádce“. Tento výkyv není záměrný. Je to výsledek neschopnosti zpracovávat smíšené emoce. Když někdo zklame, zklamání se promítá jako absolutní zlo. A proto se často dostávají do krizí - sebepoškozování, suicidálních myšlenek, náhlých výbuchů hněvu.

Obě poruchy mají jedno společné: neumí si vytvořit stabilní vnitřní obraz sebe sama. Všechno, co jsou, závisí na tom, jak je vidí druzí. A to je přesně tam, kde začíná vztahová psychoterapie.

Proč vztahová psychoterapie funguje tam, kde jiné metody selhávají?

Většina lidí při poruchách osobnosti přichází do terapie s jedním cílem: „Chci, aby mě někdo pochopil.“ Ale když se v terapii začnou mluvit o problémech s přítelem, manželem nebo rodičem, terapeut neříká: „A co kdyby jsi s ním promluvil jinak?“

On se dívá na to, co se děje mezi ním a klientem. V tomto vztahu se opakuje celý životní scénář. Když klient přestane odpovídat na zprávy, terapeut neříká: „To je špatné chování.“ On si všimne: „Když jsem ti řekl, že se nebudu moci setkat tento týden, ztuhl jsi. Ztratil jsi hlas. Změnil jsi se. To je přesně to, co se děje i s těmi, kteří tě opouštějí.“

Ten moment - kdy se v terapii objeví stejný vzorec jako v reálném životě - je klíčový. Vztahová psychoterapie neřeší „jak se chovat“ - řeší, proč se člověk chová tak, jak se chová. A to se děje jen v bezpečném, konzistentním vztahu s terapeutem.

Co terapeut dělá, když klient přenáší své strachy?

Přenos je termín, který zní složitě, ale ve skutečnosti je to něco, co každý prožívá. Když si člověk myslí: „Můj terapeut mě nechce, protože jsem něco špatného řekl,“ - to není jen představa. To je přenos. V dětství se někdo naučil, že když vyjádří hněv, bude odmítnut. A teď, když terapeut zůstane klidný, když neodpoví na agresivní otázku, klient si myslí: „Vidíš, i on mě nechce.“

Terapeut neodpovídá na to, co klient říká - odpovídá na to, co se skrývá pod tím. Když klient křičí: „Nechápu, proč jsi mi neodpověděl!“, terapeut neříká: „Odpověděl jsem, když jsem ti poslal e-mail.“ On říká: „Zní to, jako bys se bál, že když nejsem okamžitě přítomen, znamená to, že tě opouštím. A to je něco, co ti připadá známé?“

Je to těžká práce. Vyžaduje od terapeuta nejen odborné znalosti, ale i vlastní sebekontrolu. Musí být schopen sledovat svůj vlastní přenos - jak reaguje na agresivitu, na závislost, na manipulaci. Když se terapeut začne cítit unavený, frustrovaný nebo příliš odpovědný, je to signál: klient mu přenáší něco, co mu dělalo problémy v dětství.

Proč se v Česku vztahová psychoterapie ještě nešíří?

V České republice je vztahová psychoterapie pro poruchy osobnosti stále výjimkou. Většina veřejné péče se zaměřuje na kognitivně behaviorální terapii (KBT), která je rychlá, strukturovaná a snadno měřitelná. A to je dobře - pro úzkosti, deprese, fobie. Ale pro poruchy osobnosti? To je jako léčit zlomenou ruku pouze obvazem.

Naše systémy nejsou připraveny na dlouhodobou terapii. Průměrná čekací doba na specializovanou terapii je šest měsíců. Terapeuti jsou přetížení, finanční prostředky jsou omezené, a mnoho lidí se vzdá ještě předtím, než se začne dít něco podstatného.

Na druhé straně se ale něco mění. Od roku 2018 se počet terapeutů specializujících se na poruchy osobnosti zvýšil o 15 %. Výzkumy ukazují, že když se do terapie zapojí i rodina - zejména u adolescentů - úspěšnost roste o 30 %. To je důkaz, že vztahy nejsou jen problém - jsou i léčbou.

Jak vypadá terapie ve skutečnosti? Příklad z praxe

Představte si ženu ve 30 letech, která každý den volá svému příteli 15×, protože se bojí, že ho ztratí. Když mu někdy řekne, že se cítí zanedbaná, on se zlobí a přestane odpovídat. Pak ona sebeobviňuje, zůstane celý den v posteli, a nakonec ho zavolá znovu s výčitkami: „Já vím, že jsem špatná, ale prostě neumím být sama.“

V terapii se ukáže, že její matka byla depresivní a často říkala: „Bez tebe jsem nic.“ Dítě se naučilo, že jeho hodnota je úměrná tomu, kolik se stará o druhé. V terapii se začne pracovat na tom, jak se cítí, když terapeut „neodpoví“ na její e-mail. Jak se cítí, když mu řekne: „Myslím, že jsem ti příliš náročná.“

Terapeut jí neříká: „Nech to.“ Neříká: „Změň se.“

Říká: „Když říkáš, že jsi náročná, cítíš se jako dítě, které se bojí, že ho rodiči nebudou milovat?“

A to je začátek změny. Ne proto, že se naučila „správné chování“. Ale protože po první době si řekla: „Možná nejsem jen náročná. Možná jsem jen strašně zranitelná.“

Co můžeš dělat, pokud si myslíš, že máš poruchu osobnosti?

Není to vina. Není to slabost. Je to návyk, který ti pomohl přežít. A návyky se dají změnit - ale ne sám. Potřebuješ terapeuta, který ti ukáže, že vztahy nemusí být hrozba. Který ti ukáže, že můžeš být neúplný, a přesto stojíš za to.

Než začneš hledat terapeuta, věděj jedno: nejde o to, abys „byl lepší“. Jde o to, abys se naučil, že nejsi špatný, jen zraněný. A že zranění se nevyléčí tím, že se někdo změní. Vyléčí se tím, že někdo bude přítomen - i když jsi špatný, když jsi zlobivý, když jsi závislý.

V Česku je stále málo terapeutů, kteří se specializují na poruchy osobnosti. Ale pokud najdeš někoho, kdo ví, co je přenos, kdo neodpovídá na křik, ale sleduje, co je pod ním - máš šanci. Ne na „vyléčení“. Ale na život, který už nebude záviset na tom, zda tě někdo miluje. Ale na tom, že si začneš věřit - i když nikdo jiný ne.

Proč se léčba poruch osobnosti nekončí po několika měsících?

Neexistuje „konečná verze“ člověka s poruchou osobnosti. Nejde o to, abys „přestal být závislý“. Jde o to, abys se naučil, že můžeš být závislý - a přesto být v bezpečí. Že můžeš mít strach - a přesto se rozhodnout. Že můžeš být zlý - a přesto být milován.

Terapie trvá roky, protože se mění nejen chování. Mění se vnitřní scénář. Kdo jsi? Proč tě někdo miluje? Co se stane, když tě opustí? Ty otázky se neodpovídají v 10 sezeních. Odpovídají se v tisících okamžiků, kdy terapeut sedí s tebou, i když se chceš ztratit. Když se bojíš, že ho ztratíš. A on zůstává.