Kompulzivní cvičení při poruchách příjmu potravy: Jak psychoterapie pomáhá překonat nekontrolovatelný pohyb

Kompulzivní cvičení není jen přehnaná sportovní vášeň. U lidí s poruchami příjmu potravy je to vážný psychický symptom, který často přežívá i po zlepšení stravovacích návyků. Mnozí pacienti říkají, že přestat omezovat jídlo je těžké, ale přestat běžet, když se cítí „nečistí“, je ještě těžší. Podle českého výzkumu z roku 2023 trpí tímto symptomem 72 % pacientek s PPP, a to nejen u anorexie, ale i u bulimie a psychogenního přejídání. Tento druh cvičení není o zdraví. Je to o kontrole, trestání a odčinění. A právě proto ho léčba běžných poruch příjmu potravy často nezachytí.

Co je kompulzivní cvičení - a proč je to jiné než sport?

Kompulzivní cvičení se od zdravé fyzické aktivity liší třemi věcmi: nekontrolovatelností, intenzitou a účelem. Není to, že by někdo rád běžel. Je to, že se nemůže zastavit. Výzkumy ukazují, že 82 % pacientů cvičí 30 až 60 minut několikrát denně - až do zpocení, ztráty dechu, bolesti kloubů. Cvičí při zimě, při nachlazení, při zvýšené hladině cukru v krvi. Cvičí, když nemá sílu vstát. A když se nevydá na běh, cítí se jako zločinec.

Nejčastější důvody? 68 % pacientek říká, že potřebují pocit kontroly. 57 % se bojí přibytí. 49 % si to „odčiní“ po přejídání. Toto není motivace k zdraví. Je to trest. A trest, který si dáváš sám sobě, je těžký překonat. Výzkum z roku 2021 ukazuje, že průměrná doba trvání tohoto symptomu je 2,3 roku - a to i při léčbě.

Proč se to v léčbě PPP často ignoruje?

Mnoho terapeutů se zaměřuje na jídlo. „Když jíš normálně, tak je to v pořádku.“ Ale to je jako říct, že když přestaneš kouřit, tak jsi vyléčený z úzkosti. Kompulzivní cvičení není vedlejší efekt. Je to hlavní součást poruchy. Podle MUDr. Lucie Meisnerové, která tento jev v Česku poprvé systematicky popisovala, 41 % terapeutů jej považuje za „jen příznak“ a ne za samostatný cíl léčby. A to je chyba. Když se nezabereš s pohybem, zvýší se riziko recidivy o 58 %.

Navíc je těžké rozlišit zdravé cvičení od kompulzivního. Někdo běhá 5 km denně a je zdravý. Někdo běhá 2 hodiny a je nemocný. Klíčový rozdíl není v délce, ale v tom, zda se to dá zastavit. Pokud se ti pohyb stává nuceným, pokud se cítíš vinný, když ho neuděláš, a pokud ho děláš i když tě to zničí - je to kompulzivní cvičení. Diagnostika se dělá pomocí nástroje SIME, který hodnotí ztrátu kontroly, nejen frekvenci.

Která psychoterapie funguje nejlépe?

Kognitivně-behaviorální terapie (KBT) je nejúčinnější. Podle studií z roku 2022 a 2023 dosahuje úspěšnosti 68 %, což znamená, že téměř sedm z deseti pacientek po 20 sezeních sníží kompulzivní cvičení na zdravou úroveň. Prof. Jana Kalendová z FN Motol potvrzuje, že po 20 sezeních se příznaky sníží o 73 %. Jak to funguje?

KBT neříká: „Přestaň běhat.“ Říká: „Co se stane, když neběháš?“ Postupně se pacientka učí přežít bez pohybu. V prvním týdnu se zkrátí běh z 90 minut na 75. V druhém na 60. V třetím na 45. A každý krok se dělá pod dohledem terapeuta, s plánem, co se stane, když se objeví strach. Toto se jmenuje expoziční terapie s prevencí odezvy. Je to jako přestat se česat vyrážku - i když to svírá, musíš to přežít.

Pro děti a dospívající je nejúčinnější rodinná terapie. Dr. Petr Navrátil z 1. LF UK říká, že u pacientek mladších 18 let dosahuje úspěšnost 62 %. Rodina se učí, jak nepodporovat pohyb jako „nástroj kontroly“, jak reagovat na výbuchy, když se dívka nechce cvičit. Většina rodin začíná tím, že říkají: „Běhej, jen když chceš.“ Ale správně je: „Běhej, když tě to baví, ne když tě to nutí.“

Psychodynamická terapie funguje, ale jen u těch, kdo mají dlouhodobý vztah s terapeutem - minimálně 18 měsíců. Je to jako vykopávání kořenů. Kompulzivní cvičení je často spojené s pocity nevážnosti, ztráty kontroly v dětství, potřebou dokonalosti. Ale tohle trvá dlouho. A v akutní fázi není dostatečně rychlé.

Co se děje v praxi - příběhy z terapie

Pacientky popisují kompulzivní cvičení jako „vězení vlastního těla“. Jeden komentář z Facebookové skupiny zní: „Po dvou letech léčby jsem přestala omezovat jídlo. Ale stále běžím dvě hodiny denně. Jinak se cítím jako nečistá.“ To je realita. Léčba jídla neznamená léčbu pohybu.

Naopak, úspěšný případ: „Po osmi měsících KBT jsem se naučila cvičit jen 30 minut třikrát týdně. A teprve teď cítím, že jsem volná.“

Průměrně trvá redukce kompulzivního cvičení 14,3 měsíce. Ale to neznamená, že se to děje rovnoměrně. Nejhorší je 4. až 6. týden. V tom období 43 % pacientek zažívá zhoršení. Cvičí více, protože strach roste. To je normální. To není selhání. Je to součást procesu. Terapeut musí připravit pacientku na to, že se bude cítit hůř - a že to znamená, že se blíží k změně.

Co terapeuti dělají jinak?

Většina specialistů (89 %) používá techniku „cvičení pro tělo, ne proti tělu“. Místo toho, aby se pacientka učila „neběhat“, se učí „běhat, když tě to baví“. Zkouší plavání, taneční cvičení, jógu, procházky v přírodě - s cílem pocítit tělo, ne ho trestat. Je to jako přesměrování energie. Z místa, kde se tělo stává nepřítelem, na místo, kde se stává spojencem.

Je také důležité zapojit nutričního poradce. 63 % pacientek s kompulzivním cvičením má současně poruchy příjmu tekutin - vypíjejí vodu, aby „ztratily váhu“. Tělo potřebuje vodu, aby se zotavilo z přehnaného cvičení. Bez toho hrozí selhání ledvin, poruchy srdečního rytmu.

Co se děje v Česku - nové vývoje

Ministerstvo zdravotnictví v červnu 2023 schválilo nový protokol, který vyžaduje monitorování pohybové aktivity u všech pacientů s PPP. To je první krok k tomu, aby se kompulzivní cvičení uznalo jako samostatný symptom. V 12 stacionářích už běží program „Pohyb pro život“, který kombinuje terapeutické pohybové aktivity s uměleckou terapií - taneční terapií, malováním těla, pohybem v přírodě. Úspěšnost je 61 % po 12 týdnech.

Od ledna 2024 bude v Česku k dispozici mobilní aplikace „BodyBalance“. Bude sledovat četnost a intenzitu pohybu a upozorňovat terapeuta, pokud se objeví kompulzivní vzorce - například pokud někdo běhá 2 hodiny denně tři dny v řadě. To umožní rychlejší zásah, než by se to dalo zjistit na příjmu.

Do roku 2027 by mělo být kompulzivní cvičení v Mezinárodní klasifikaci nemocí (ICD-12) uznáno jako samostatná porucha. To znamená, že nebude jen „vedlejší příznak“ PPP, ale samostatná diagnóza. A to znamená, že bude mít vlastní léčebné postupy, vlastní financování, vlastní školení terapeutů.

Proč je to tak těžké překonat?

Protože se nejedná jen o chování. Jedná se o způsob, jak si člověk říká: „Jsem v pořádku, jen když se něco děje.“ Kompulzivní cvičení je nástroj, který dává smysl životu. Když ho odstraníš, zůstane prázdnota. A prázdnota je strašná. Léčba nejde jen o přestat cvičit. Jde o to najít jiný způsob, jak se cítit v pořádku. Když se naučíš, že jsi v pořádku i bez běhu, když se naučíš, že tělo ti neříká, že jsi zlý, když nevyběhneš 10 km - tehdy se staneš skutečně volná.

Nejhorší je samoléčba. Úspěšnost je jen 8 %. Léky samotné (SSRI) pomáhají jen 21 %. Kombinace léků a KBT je lepší, ale nejúčinnější je KBT samotná. A to je důvod, proč je důležité najít terapeuta, který to chápe. V Česku má jen 23 % psychoterapeutů specifické školení v oblasti kompulzivního cvičení. Čekací doba je průměrně 8,7 měsíce. A každý měsíc, co čekáš, je měsíc, kdy se tělo zničí ještě víc.

Co dělat, když to zní známě?

Pokud se v tom vidíš:

• Přestal jsi být schopen říct „ne“ sobě, když jsi chtěl přestat cvičit
• Cvičíš i když jsi unavený, nemocný nebo bolí tě tělo
• Strach z přibytí je silnější než radost z pohybu
• Cítíš se vinný, když jsi nějaký den „jen“ chodil
• Pohyb je tvůj hlavní způsob, jak si říct: „Jsem v pořádku“

Potřebuješ psychoterapeutickou pomoc. Ne čekat, až se to samo vyřeší. Ne čekat, až „přestaneš mít zájem“. Kompulzivní cvičení se nevyřeší samo. Potřebuje plán, podporu a čas. Ale může se vyřešit. A když ano, můžeš se znovu naučit cítit tělo jako domov, ne jako nepřítele.