Stigma duševních poruch není jen slovo, které se čte v článcích. Je to těžké břemeno, které nosí každý, kdo se rozhodne říct: „Mám problém“. V České republice se lidé stále bojí říct, že mají úzkost, depresi, poruchu příjmu potravy nebo schizofrenii. Ne proto, že by to nebylo pravda. Ale proto, že se bojí, že je ostatní uvidí jako „blbý“, „slabý“ nebo „nebezpečný“.
Co to vlastně stigma znamená?
Stigma není jen předsudek. Je to kombinace tří věcí: nevědomosti, strachu a odmítání. Když někdo řekne, že má deprese, mnozí si hned představí někoho, kdo se nezvládá zvládnout život, kdo je „nepříjemný“ nebo „nemůže pracovat“. To je úplně špatně. Deprese není „přečerpání“. Je to nemoc, která ovlivňuje chemii mozku - stejně jako cukrovka ovlivňuje hladinu cukru v krvi.
Podle studie z roku 2013, kterou provedla prof. Schomerus, téměř 36 % Čechů by nechtělo mít osobu s duševním onemocněním jako kolegu v práci. Ve Velké Británii by to bylo jen 8 %. Třicet procent Čechů by nechtělo mít takového člověka jako souseda. Třicet procent by nechtělo, aby byl jejich blízkým přítelem. To znamená, že pro mnoho lidí je duševní onemocnění něco, co se „skrývá“, ne něco, co se „líčí“.
Proč se to v Česku děje?
Je to otázka kultury, historie a médií. V minulosti se duševní nemoci považovaly za „špatný znak“ - za něco, co znamená „poruchu charakteru“. Když se v 80. letech začaly vysílat programy o psychiatrii, často to byly kriminální příběhy: „Případ šílence, který zabil svou rodinu“. Takto se vytváří obraz, že všichni lidé s duševními problémy jsou nebezpeční. A to není pravda.
Ve skutečnosti je každý osmý člověk na světě někdy v životě nakažen duševním onemocněním. V Česku to není méně. Ale jen málo lidí to přizná. Proč? Protože se bojí ztratit práci. Protože se bojí, že je rodina odvrátí oči. Protože se bojí, že je lékaři nebudou brát vážně. A protože se bojí, že se to stane „jeho identitou“ - ne že má onemocnění, ale že je „duševně nemocný“.
Co se děje s dětmi a teenagery?
Nejhorší je to s dětmi. Podle Národního akčního plánu pro duševní zdraví 2020-2030 se počet sebepoškozování a suicidálních pokusů mezi adolescenty rychle zvyšuje. Mladí lidé se snaží přežít školu, sociální tlak, nejistotu budoucnosti - a nikdo jim neříká: „Je to v pořádku, že to bojuješ.“
Ve školách se o duševním zdraví mluví jen jako o „případu, kdy někdo zemřel“. Nikdy jako o „případu, kdy někdo potřebuje pomoct“. Děti se učí, že emocionální bolest je „slabost“. A když se to stane jejich realitou, nevědí, kam se obrátit. Výsledek? Životy, které by mohly být zachráněny, se ztrácejí.
Co se děje v lékařství?
Lékaři nejsou nepřátelé. Ale mnozí z nich nejsou dostatečně vycvičení. V průměru trvá v Česku až 18 měsíců, než někdo s úzkostí nebo depresí získá první schůzku s psychiatrem. A to přesto, že v Česku je k dispozici zdravotní péče zdarma.
Proč to trvá tak dlouho? Protože mnoho lékařů považuje duševní problémy za „méně důležité“ než fyzické. „Máš bolest zad? To je jasně. Ale když řekneš, že se necítíš dobře? To je jen nálada.“ Takto se myslí mnoho lidí - i ti, kteří mají v rukou bílý plášť.
Co funguje? Kde je naděje?
Není to všechno ztraceno. V roce 2017 začala iniciativa Na rovinu - kdy lidé, kteří překonali duševní onemocnění, přišli ke školám, firem a veřejným prostorům a řekli: „Já jsem to zažil. A já jsem živý. A já pracuji.“
Co se stalo? Lidé, kteří se setkali s těmito příběhy, zlepšili svůj postoj o 7 procent. To zní málo? Ale když to vezmeš na celou společnost, znamená to tisíce lidí, kteří už nebudou mít strach říct: „Potřebuji pomoct.“
Nejúčinnější způsob, jak zničit stigma, je kontakt. Ne teorie. Ne přednášky. Ale lidi, kteří řeknou: „Mám depresi. A přesto jsem otec, učitel, kuchař, kamarád.“
Co můžeš udělat ty?
Nemusíš být terapeut. Nemusíš být lékař. Ale můžeš být člověk, který slyší.
- Přestan říkat: „Jen si to představ.“
- Přestan říkat: „Měl bys být silnější.“
- Přestan říkat: „To je jen nálada.“
Místo toho řekni: „Jak se máš?“ A pak se opravdu zeptej. Nejde o to, abys to vyřešil. Jde o to, abys řekl: „Nejsi sám.“
Když někdo řekne: „Mám problém“, neříkej: „To je špatné.“ Řekni: „Děkuji, že jsi mi to řekl.“
Co se stane, když se to změní?
Když se stigma zmenší, lidé hledají pomoc dříve. Onemocnění se léčí lépe. Lidé zůstávají v práci. Rodiny se nezhroutí. Děti se učí, že emocionální bolest není hřích. A to je větší změna, než si myslíš.
Většina lidí s duševním onemocněním se zotaví. Ale jen tehdy, když se nebudou muset skrývat. Když budou moci říct: „Mám problém.“ a neztratí přítele, práci nebo důvěru.
Stigma neexistuje jen ve hlavách lidí. Existuje v našich školách, v našich firmách, v našich domácnostech. A můžeme ho změnit. Jedním rozhovorem. Jedním slovem. Jedním „Děkuji, že jsi mi to řekl.“
Proč se lidé v Česku tak moc bojí mluvit o duševním zdraví?
Lidé se bojí, že je budou považovat za slabé, nebezpečné nebo „nepřímočinné“. Historicky byly duševní nemoci považovány za znak „poruchy charakteru“, ne za onemocnění. Mnoho lidí se také bojí ztráty práce, vztahů nebo důvěry. Studie ukazují, že téměř třetina Čechů by nechtěla mít osobu s duševním onemocněním jako kolegu nebo souseda - což je mnohem vyšší číslo než ve západní Evropě.
Je duševní onemocnění častější v Česku než jinde?
Ne. Prevalence duševních poruch v České republice je podobná jako ve zbytku Evropy. Každý osmý člověk na světě má nějakou duševní nemoc v průběhu života. V Česku je však mnohem méně lidí ochotných to přiznat - protože stigmatizace je silnější. To znamená, že čísla mohou vypadat nižší, ale ve skutečnosti je to jen skrytá část problému.
Co je nejúčinnější způsob, jak bojovat proti stigmatu?
Nejúčinnější způsob je kontakt - když lidé s duševním onemocněním sdílejí své příběhy. Studie potvrzují, že když se lidé setkají s někým, kdo má zkušenost s duševním onemocněním, jejich postoje se zlepší. Projekty jako Na rovinu ukázaly, že u lidí, kteří se setkali s těmito příběhy, se stigmatizace snížila o 7 %. To je větší změna, než jakákoliv kampaně s plakáty.
Proč je důležité mluvit o duševním zdraví u dětí?
Děti se učí, co je „normální“ a co je „špatné“. Když se o emocích mluví jako o „slabosti“, děti se učí, že když se necítí dobře, neměly by to říkat. To vede k zvyšování sebepoškozování a suicidálních pokusů. Když se v školách začne mluvit o duševním zdraví jako o normální součásti zdraví, děti se naučí hledat pomoc dříve - a mnohé životy se zachrání.
Můžeš pomoci, i když nejsi lékař?
Ano. Největší pomoc, kterou můžeš dát, je naslouchat. Neříkej: „Všechno bude v pořádku.“ Neříkej: „Měl bys být silnější.“ Řekni: „Děkuji, že jsi mi to řekl.“ „Neníš sám.“ „Co potřebuješ?“ Tyto slova mohou znamenat rozdíl mezi tím, zda někdo zůstane živý, nebo zda se skryje ještě déle.
