Uvědomujete si, že po nejhorší chvíli života můžete být silnější, než jste kdy byli? To zní jako ironie, ale není to fikce. Mnoho lidí, kteří přežili vážné trauma - ztrátu dítěte, vážnou nemoc, násilí, autonehodu nebo válku - nejen přežili, ale začali žít jinak. Hlouběji. Lepše. S větším smyslem. Toto se jmenuje posttraumatický růst.
Co je posttraumatický růst, když není jen „překonání“?
Posttraumatický růst (PTG) není to, co si mnoho lidí myslí - že jste „překonali“ traumatum a už je to za vámi. Nejde o to, že jste se „vyléčili“ a vrátili se do starého života. Jde o to, že se život nevrátil. A to je právě ten bod, kde začíná růst.
PTG je psychologická transformace, která nastává, když člověk čelí události, která zničí jeho základní představy o světě: že je bezpečný, že je spravedlivý, že má kontrolu nad životem. Když tyto představy zaniknou, člověk musí přestavět svůj vnitřní svět - a v tomto procesu se může objevit něco nového: větší citlivost, hlubší vztahy, nové priority.
Nejprvnější práce na tomto tématu pochází z konce 20. století, ale myšlenky o růstu po utrpení jsou staré jako lidskost. Už během americké občanské války byly zaznamenány příběhy vojáků, kteří po návratu z bojišť mluvili o novém smyslu života. Dnes to víme lépe: PTG není výjimka. Je to běžný výsledek.
Pět oblastí, kde se PTG projevuje
Podle výzkumů Marka Preisse a dalších se posttraumatický růst projevuje v pěti konkrétních oblastech. Ne každý je prožije ve stejné míře, ale většina lidí, kteří zažili PTG, prožívá alespoň tři z nich.
- Vztahy s druhými lidmi: Mnoho lidí po traumatu říká, že se jejich vztahy s rodinou a přáteli zhluboka změnily. Nejen že jsou bližší, ale i upřímnější. Ztráta někoho, kdo byl důležitý, může přinést pocit, že „už nemám čas na povrchní vztahy“. Výsledkem je, že se lidé začínají více důvěřovat, více se otevírat a více si vážit těch, kdo jsou skutečně tam.
- Nové životní možnosti: Někdo po autonehodě přestane pracovat v kanceláři a začne cestovat. Někdo po ztrátě manželky se rozhodne studovat psychologii. Trauma může rozbít plány, ale zároveň otevřít cesty, které jste dříve ani neviděli. To není náhoda - je to důsledek toho, že se změnily vaše priority.
- Osobnostní růst: „Nemyslel jsem, že bych to zvládl.“ Tento příběh zní známě. Po traumatu lidé často zjišťují, že jsou odvážnější, odolnější, schopnější než si mysleli. Zvyšuje se sebedůvěra, ale ne v tom smyslu, že „jsem superhrdina“. Spíš v tom smyslu, že „jsem schopen přežít to, co jsem si nikdy neomyšlel“.
- Spiritualita a smysl života: Někteří lidé najdou víru, jiní najdou filozofii. Někdo začne číst knihy o životě, jiný začne meditovat. Nejde o náboženství - jde o to, že se začíná hledat odpověď na otázku: „Proč to přišlo na mě?“ A ačkoliv odpověď nemusí být jasná, samotné hledání mění člověka.
- Ocenění života: Toto je nejčastější forma PTG. 82 % lidí, kteří zažili trauma, hlásí, že se nyní více užívají malých věcí: slunce na obličeji, hovor s dítětem, káva ráno. Trauma připomíná: život není zárukou. A když to pochopíte, začnete ho cítit jinak.
PTG a PTSD: Dva světy, které se překrývají
Největší mylná představa je, že když někdo zažívá posttraumatický růst, už nemá PTSD. To není pravda.
PTSD je reakce na traumatum: náhlé vzpomínky, noční můry, vyhýbání se, neustálé napětí. PTG je reakce na to, jak se s tím žije. Můžete mít obě věci najednou. Můžete mít noční můry a zároveň se rozhodnout, že budete pracovat s dětmi, které prožily násilí. Můžete být v panice při hlasu auta a zároveň se rozhodnout, že budete věnovat čas lidem, kteří se cítí ztraceni.
Výzkum z roku 2022 publikovaný v časopise Trauma & Acute Care ukázal, že 42 % pacientů po vážných úrazech zažilo významný PTG - a přitom stále trpěli symptomy PTSD. To znamená: růst není odstranění bolesti. Je to její přetvoření.
Proč to někdo zažije a jiný ne?
Není to náhoda. A není to otázka „silného“ nebo „slabého“ člověka. Výzkumy z Masarykovy univerzity (Kastnerová, 2019) ukazují, že PTG je častější u žen (58 %) než u mužů (42 %). Nejčastější je ve věku 35-44 let - období, kdy lidé často přemýšlí o životním smyslu a ztráty blízkých jsou nejčastější.
Co je důležité? Způsob, jakým člověk přemýšlí o traumatu. Lidé, kteří se ptají: „Co mi to naučilo?“, „Jak se to může změnit?“, „Kdo mi pomohl?“ - mají větší šanci na růst. Lidé, kteří se ptají: „Proč to přišlo na mě?“, „Proč to bylo spravedlivé?“ - často zůstávají uvíznuti v žalu.
Klíčem je kognitivní rekonstrukce. To je složitý výraz, ale znamená jednoduchou věc: přehodnocení toho, co se stalo. Ne změna události - změna jejího významu.
Co může pomoci - a co může škodit?
PTG není něco, co se dá „vyrobit“. Ale můžete ho podpořit.
Psychoterapie, která se zaměřuje na PTG, funguje ve čtyřech krocích:
- Zjistit, co se stalo - a jak to ovlivnilo život.
- Prozkoumat, jaké vztahy a hodnoty se změnily.
- Podpořit ty způsoby zvládání, které už člověk má - i když jsou neobvyklé.
- Pomoci přehodnotit smysl události - bez toho, aby se říkalo „to bylo dobré“.
Na druhé straně: některé věci PTG zpomalují. Když vám někdo říká: „Musíš z toho něco získat“, nebo „Je to zkušenost, která tě udělala silnějším“, můžete cítit tlak. To je sekundární traumatizace. Trauma není lekce, kterou musíte „zvládnout“. Je to zranění. A růst není povinnost - je to možnost.
Podle průzkumu České psychologické společnosti z roku 2021 používá 78 % českých klinických psychologů koncept PTG ve své praxi. Z toho 63 % jej začlenilo do standardního terapeutického přístupu. V ČR je 12 certifikovaných center specializovaných na trauma a PTG, s průměrnou cenou 850 Kč za hodinu. A 68 % klientů hlásí, že terapie jim pomohla najít nový smysl života.
Největší problém? Nedostatek terapeutů. V ČR je na 106 000 obyvatel jen jeden certifikovaný trauma terapeut. Projekt „PTG v praxi“, který financuje Ministerstvo zdravotnictví, se snaží změnit tuto situaci. Cílem je, aby do roku 2025 byl standardní protokol pro PTG implementován v 30 psychiatrických zařízeních.
Co říkají lidé, kteří to prožili?
V diskusích na českém Redditu (r/psychologie) se objevuje stovky příspěvků. Nejčastější témata: „Jak najít smysl po ztrátě blízkého?“ a „Moje zkušenost s PTG po autonehodě.“
Nejčastější slovo, které se tam objevuje: „přijetí“. „Nemohu změnit, co se stalo. Ale mohu změnit, jak na to koukám.“
Jeden muž po ztrátě dcery napsal: „Nechal jsem si její šátek. Každý den ho dotýkám. Nejsem silnější. Jsem jen jiný. A ten jiný je v pořádku.“
Terapeut Miroslav Sedlák říká, že PTG trvá průměrně 2-3 roky. Není to rychlá cesta. Ale je to cesta, která se nevrací zpět. Když se někdo změní, nevratí se do starého sebe.
Co dělat, když se cítíte ztracení?
Neexistuje žádný správný způsob, jak prožít trauma. Ale existují věci, které mohou pomoci:
- Přijměte, že nejste „zlý“, když se cítíte špatně. PTG není o tom, že jste „pozitivní“. Je to o tom, že se učíte žít s bolestí - a přesto najít něco, co má smysl.
- Hledejte lidi, kteří vás slyší, ne kteří vás „napravují“. Někdo, kdo říká „všechno má svůj důvod“, vás nezahřeje. Někdo, kdo říká „to je strašné, a já jsem tady“, vás může udržet u života.
- Pište. Nebo mluvte. Nebo kreslete. Výraz bolesti je první krok k jejímu přetvoření.
- Neptejte se, „kdy to skončí?“ Ptějte se: „Co se teď může změnit?“
- Pokud se cítíte, že to nezvládáte - hledejte terapeuta. V ČR existují centra, která vás nebudou „napravovat“. Budou vás doprovázet.
Posttraumatický růst není o tom, že jste „vyléčeni“. Je to o tom, že jste přežili - a že jste se změnili. A změna není vždy krásná. Ale je vždy pravdivá.
