Jak vypadá úvodní anamnéza v psychoterapii: Co se terapeut ptá a proč

Úvodní anamnéza v psychoterapii není jen seznam otázek, které terapeut přečte jako kontrolní seznam. Je to první skutečný kontakt, kdy se člověk, který přišel s bolestí, úzkostí nebo pocitem, že už to nevydrží, setká s někým, kdo se ho ptá nejen na to, co se stalo, ale i na to, jak to cítil. A to je přesně ten rozdíl.

Proč vůbec začít anamnézou?

Bez této fáze by psychoterapie byla jako léčení zlomené ruky bez rentgenového snímku. Nevíte, co je poškozené, jak hluboká je zlomenina, a jestli je potřeba operace nebo jen fixace. Anamnéza je ten snímek.

Co se terapeut ptá - a proč?

Terapeut se neptá jen tak. Každá otázka má svůj účel. A nejde jen o odpovědi - jde o tom, jak se odpovídá. Změna hlasu, pauza, oči, které se vyhýbají - to všechno je informace.

1. Současný problém a jeho historie

„Co vás přivedlo sem?“ - to je první otázka. Ale neustále se vrací k ní. „Kdy se to začalo?“ „Jak se to vyvíjelo?“ „Kdy bylo nejhůř?“ „Co se stalo, když jste se cítil nejlépe?“

Tady se hledá vzor. Je problém nový? Nebo je to jen zhoršení něčeho, co trvalo léta? Je to reakce na konkrétní událost - například rozvod, ztráta práce - nebo je to něco, co se opakuje od dětství? Pokud se klient říká: „Vždycky jsem byl smutný,“ terapeut ví, že to není jen aktuální krize - je to hlubší struktura.

2. Osobní anamnéza

„Máte nějaké fyzické nebo psychické onemocnění?“ „Byli jste někdy hospitalizováni?“ „Užívali jste nějaké léky?“

Tady se nejde jen o „mám vysoký krevní tlak“. Jde o to, jestli nějaké léky - třeba steroidy nebo antidepresiva - mohly ovlivnit vaši náladu. Nebo jestli jste někdy měli útoky paniky, které jste považoval za srdcové potíže. Více než 30 % lidí, kteří přijdou s úzkostí, má skryté somatické příčiny. Bez tohoto vědomí by terapie šla kolem kruhu.

3. Rodinná anamnéza

„Co víte o zdraví vašich rodičů?“ „Měli někdo z rodiny problémy s návyky, úzkostí, depresí?“

Nejde jen o genetiku. Jde o to, jak se v rodině mluvilo o emocích. Bylo dovoleno plakat? Bylo trestáno, když jste byli angry? Byl někdo z rodiny závislý? Když se v rodině neříkalo „mám problém“, ale „musíš být silný“, to se přenáší. A terapeut to vidí - i když o tom klient neví.

4. Sociální a ekologické podmínky

„S kým žijete?“ „Jaký máte přístup k bydlení?“ „Máte někoho, kdo vás podporuje?“ „Jaká je vaše finanční situace?“ „Jaké máte vztahy s kolegy, přáteli?“

Terapeut neříká: „Jsi osamělý?“ - říká: „Kdo vás včera večer zavolal?“

Je to důležité, protože psychoterapie není jen o tom, jak se člověk cítí uvnitř. Je to o tom, jak se cítí v prostředí, které ho obklopuje. Pokud žijete v domě bez výtahu, máte děti, a vaše partnerka pracuje dvě práce - a nikdo vám nepomůže - pak terapie o úzkosti nebude mít větší význam, než když vám někdo neřekne, že máte zlomenou nohu a vy se musíte stále vynořovat po schodech.

5. Současné fungování

„Jak se vám daří spát?“ „Máte chuť na jídlo?“ „Dokážete se soustředit na práci?“ „Co děláte ve volném čase?“

Tady se vytváří základní čára. Pokud jste dříve četli knihy, teď jen listujete v telefonu, a když vás někdo pozve na kávu, řeknete „ne“, protože „nemám energii“ - to je signál. To není jen „jsem unavený“. To je signál, že vaše psychika už nezvládá běžné zátěže.

Co se děje v těch 60-90 minutách?

Terapeut nezapisuje jen odpovědi. Zapisuje i to, co se nestalo. Co se neřeklo. Co se řeklo s pohledem dolů. Co se řeklo s úsměvem, který nezahrával do očí.

Prvních 15 minut je většinou věnováno tomu, aby klient pocítil bezpečí. Někdo říká: „Jsem v pořádku.“ Ale ruce mu drží křečovitě křížem na prsou. Nebo se ptá: „A co když to nejde?“ - a hned se zastaví, jako by se bál, že to řekl příliš nahlas.

Potom přijde vlna informací. Terapeut se ptá, ale ne jako soudce. Ptá se jako někdo, kdo chce pochopit. A pokud klient řekne: „Můj otec mě nikdy neobratil,“ terapeut se neptá: „A co to znamená?“ - ptá se: „Co jste cítil, když jste to řekl?“

Ve 40. minutě se může stát, že klient pláče. A terapeut neříká: „Nepláčte.“ Říká: „To zní těžké.“

Na konci se většinou řekne: „Mám něco, co bych vám chtěl doporučit.“ Ne: „Tohle je vaše diagnóza.“

Co se nestane, pokud anamnéza nebude důkladná?

Už jsem slyšel od klientů: „Přišel jsem, a terapeut mi dal 10 otázek na papíře a pak mi řekl, že mám úzkostnou poruchu. A pak jsem šel domů a cítil jsem se ještě hůř.“

To je ten rizikový případ. Když se anamnéza stane formulářem. Když se terapeut neptá na to, jak se klient cítí, když říká: „Všechno je v pořádku.“ Když se neptá na to, kdo ho v dětství nechal v koutě plakat. Když se neptá na to, jestli se cítí bezpečně v těchto místnostech.

Podle průzkumu z března 2023, který provedla Česká asociace psychologických služeb, 68 % lidí, kteří anamnézu prožili jako mechanickou, přerušilo terapii během prvních tří setkání.

A naopak: lidé, kteří říkají: „Terapeut mě pochopil, aniž bych musel všechno říct,“ - ti zůstávají. A zlepšují se.

Co se děje po anamnéze?

Anamnéza není konec. Je začátek. Ale je to ten začátek, který určuje, kam terapie půjde.

Na základě ní se rozhoduje:

• Je potřeba nejprve léčit fyzický problém?
• Je klient v bezpečí? Potřebuje krizovou intervenci?
• Má dostatek sociální podpory? Potřebuje i rodinnou terapii?
• Je vhodný pro kognitivně-behaviorální terapii? Nebo pro psychodynamickou?

Některé terapeuty dnes používají i digitální nástroje - dotazníky, které klient vyplní doma. Ale to je jen doplněk. Ne náhrada. Protože žádný dotazník nezaznamená, jak se klient zastavil, když se ptali na jeho matku.

Co si můžete připravit před prvním setkáním?

Nemusíte se učit odpovědi. Ale můžete si položit několik otázek sami:

• Kdy jsem se naposledy cítil, že je všechno v pořádku?
• Co se stalo, když jsem se cítil nejhůř?
• Kdo mi v minulosti pomohl - a kdo mi to ztížil?
• Co bych chtěl, aby terapeut věděl o mně, aniž bych to musel říkat?

Nezapomeňte: anamnéza není zkouška. Je to spolupráce. A vy nemusíte mít všechno jasné. Stačí, když jste připravený říct: „Nevím, ale chci to zjistit.“

Co se změnilo v posledních letech?

Do roku 2023 bylo běžné, že anamnéza byla převážně zaměřená na příznaky. Dnes se dělá větší důraz na trauma-informed přístup. To znamená: neptáte se: „Co se stalo?“ - ale: „Jak to ovlivnilo vaše tělo?“

Terapeuti už neptají: „Byl jste zneužíván?“ - ptají se: „Máte nějaké tělesné reakce, když se něco změní?“

Je to jiný způsob. Méně nátlak. Více bezpečí. A podle nových pokynů Ministerstva zdravotnictví z července 2023 je to už standard.

Je také vidět, že se začíná více brát v úvahu genetická anamnéza - ale jen jako doplněk. Nikdy jako výhradní důvod. Protože i když máte v rodině depresi, to neznamená, že vy budete mít stejnou. Záleží na tom, jak jste byli vychováni. Jak jste byli slyšeni. Jak jste byli milováni - nebo ne.

Do roku 2025 se očekává, že 60 % českých terapeutů bude integrovat tyto nové přístupy do praxe. Ale já vím: to, co zůstane, bude vždycky to, co se děje v těch 60 minutách - kdy se člověk poprvé odváží říct: „Nevím, jak to dál.“