Záchvatovité přejídání není jen otázka slabé vůle nebo nedostatek sebekontroly. Je to skutečná duševní porucha, která postihuje tisíce lidí v Česku, často bez toho, aby si to vůbec uvědomovali. Lidé s touto poruchou nejsou „přejídací“ - jsou vlapce v cyklu, který je zničuje zevnitř. Nejde o to, že by jedli moc. Jde o to, že se cítí bezmocní, když jídlu říkají ano, a pak se za tím chováním skrývají bolest, úzkost nebo hluboký pocit viny.
Co je záchvatovité přejídání (BED)?
Záchvatovité přejídání, známé také jako BED (binge eating disorder), je diagnostikováno podle DSM-5 jako opakované epizody, kdy člověk za krátkou dobu sní mnohem více jídla než by normálně. Nejde jen o to, že jste jedli pizzu na večírku. Jde o to, že jste během půl hodiny snědli tři balíčky čokolády, celý pytel chipsů a dvě krabice sušenek - a přitom jste se cítili, jako byste neměli žádnou kontrolu. A to všechno bez toho, abyste se potom snažili jídlo „zrušit“ zvracením, projímadly nebo přílišným cvičením.
To je klíčové rozlišení oproti bulimii nervóze. U bulimie lidé po záchvatu přejídání dělají něco, aby „vymazali“ důsledky. U BED to neudělají. A právě tato absence kompenzace je to, co dělá poruchu tak nebezpečnou. Tělo nezískává „odpustek“. Pocit viny a studu se hromadí. A s ním i fyzické důsledky.
Jak se to projevuje?
Když se podíváte na příznaky, nejde jen o množství jídla. Jde o pocit ztráty kontroly. Přijde vám to jako náhlý, neodolatelný impuls - jako by něco v hlavě řeklo: „Teď musíš jíst. A musíš jíst všechno.“
- Jíte rychle, i když už jste sytí.
- Pokračujete, až do bolesti břicha nebo nevolnosti.
- Jíte sami, protože se stydíte.
- Po záchvatu se cítíte vinně, znechuceni, smutně nebo bezmocně.
- Záchvaty se opakují alespoň jednou týdně po dobu tří měsíců nebo déle.
Ne každý, kdo má BED, je nadvážný. Ale většina ano. A to není náhoda. Přejídání způsobuje zvýšení hladiny cukru v krvi, zvýšený cholesterol, problémy se žlučníkem, vysoký krevní tlak a zátěž pro klouby. Ale fyzické důsledky jsou jen polovina příběhu. Druhá polovina je v hlavě.
Proč to vlastně děláte?
Nejde o hlad. Nejde o chuť. Jde o emoce.
Velká většina lidí s BED používá jídlo jako způsob, jak zvládat stres, smutek, zlost, samotu nebo pocit, že „nic nezvládají“. Když je něco špatně, místo toho, abyste promluvili, plakali nebo si zavolali kamaráda, přejídáte. Jídlo je klid. Alespoň na chvíli.
Ale potom přijde pocit viny. A ten vás znovu vede k jídlu. A tak vzniká ten nekonečný cyklus: emocionální bolest → přejídání → vina → více emocionální bolest → znovu přejídání.
Někteří lidé dělají drastické diety, aby se „napravili“. Ale to jen zhoršuje věc. Když se omezíte na 1000 kalorií denně, tělo se připraví na hladovění. A když se pak někdy dovolíte jíst, reaguje to jako byste se vraceli z válečného tábora - a všechno, co najdete, musíte sníst. Hned. Teď. Všechno.
Co se děje v mozku?
Nejde jen o psychiku. Věda ukazuje, že u lidí s BED dochází ke změnám v mozku, které ovlivňují regulaci chuti, impulzivitu a pocit potrestání. Mozek jim neříká „to je dost“, ale „ještě jedno“ - i když je tělo plné.
Nejde o „slabost“. Jde o neurobiologickou reakci, která se vyvinula jako způsob, jak přežít emocionální bolest. A to je důvod, proč se to nedá „překonat“ jen silou vůle.
Jak se to léčí?
Nejúčinnější léčba není dieta. Není to „snížit kalorie“. Není to „jíst méně“. Je to změnit vztah k jídlu a k sobě samotnému.
Kognitivně behaviorální terapie (KBT) je zlatý standard. Nejde o to, aby vás terapeut naučil, jaké potraviny vynechat. Jde o to, aby vás naučil rozpoznat, co vás k jídlu vede. Když se cítíte znechuceni, kde to přesně cítíte v těle? Co se stalo pět minut předtím, než jste začali jíst? Kdo vás znechutil? Co jste si řekli sobě samotnému?
Terapie vás učí, že jídlo není váš nepřítel. Je to jen potrava. A vy nemusíte být „špatný“ za to, že jste jedli. Můžete být jen člověk, který se snaží přežít.
Je důležité také pracovat s nutričním terapeutem. Ne s tím, který vám dá plán na 1200 kalorií. S tím, který vám pomůže najít pravidelný režim, který vás nevede k hladu a následnému záchvatu. Třeba tři hlavní jídla a dvě lehké svačiny - a to bez toho, abyste museli počítat kalorie. Stačí vědět, kdy jste hladoví a kdy ne.
Terapie založená na přijetí a závazku (ACT) vás učí, že emoce nejsou nepřátelé. Můžete je cítit - a přitom se rozhodnout, že nebudete jíst. Můžete být smutný - a stále si dát čaj. Můžete být zlobný - a nezabít to jídlem.
Co nefunguje?
Diety, které vás omezují, jsou často nejhorší věc, kterou můžete udělat. Když se omezíte na „bez cukru“, „bez tuku“ nebo „jen zeleninu“, vaše tělo začne vnímat každou potravinu jako „zakázanou“. A co je zakázané, to se chce sníst. Hned. Všechno. Až do bolesti.
Taky nefunguje, když vás někdo říká: „Proč to děláš?“ nebo „Jen si to zastav.“ To není pomoc. To je znechucení. A znechucení vás jen vede k dalšímu přejídání.
Je to možné překonat?
Ano. Ale ne rychle. A ne sám.
Je to jako zlomená kost. Nemůžete ji „překonat“ - musíte ji nechat zhojit. A k tomu potřebujete čas, podporu a správnou péči.
Lidé, kteří se z toho dostali, říkají: „Nikdy jsem nevěřil, že to půjde. Ale když jsem přestal soudit sebe sama, začalo to měnit.“
Nejde o to, abyste zhubli. Nejde o to, abyste „dokonalí“. Jde o to, abyste přestali být svým největším nepřítelem.
Kde hledat pomoc v Česku?
V Česku je stále nedostatek odborníků, kteří mají zkušenosti s BED. Ale situace se mění. V Praze, Brně, Ostravě a Olomouci se objevují specializované centra, která kombinují psychologii, nutriční poradenství a někdy i lékařskou podporu.
Hledejte terapeuty, kteří se zabývají poruchami příjmu potravy - ne jen obezitou nebo dietami. Hledejte lidi, kteří vás nebudou kritizovat, ale pochopí. Kteří vás nebudou vysvětlovat, ale poslechnou.
Některé aplikace pomáhají sledovat návyky - ne po kaloriích, ale po emocích. „Co jsem cítil před tím, než jsem začal jíst?“ - to je otázka, která může změnit život.
Není to váš výkon. Je to váš přežití.
Když jste jedli, když jste se cítili zničení - nebylo to proto, že jste „slabí“. Bylo to proto, že jste se snažili přežít.
A teď, když čtete tohle, jste už na cestě k lepšímu životu. Ne proto, že jste se rozhodli „přestat jíst“. Ale proto, že jste se rozhodli pochopit - proč to děláte. A to je první krok k tomu, že to už nebudete dělat.
Nemusíte být dokonalý. Jen musíte být upřímný. A to už je hodně.
