Stojíte před někým, kdo se drží za hlavu, nemůže mluvit, jen pláče. Nebo někdo, kdo se zavřel do pokoje a nechce odpovídat. Víte, že něco není v pořádku - ale nevíte, co dělat. Nejste terapeut, nejste lékař. A přesto - vaše reakce může znamenat rozdíl mezi tím, aby se člověk vydal cestou k pomoci… nebo se ztratil úplně.
První pomoc v duševním zdraví není o tom, aby jste vyřešili problém. Je to o tom, aby jste zastavili pád. Jako když někdo spadne a zlomí si ruku - nejprve ho uklidníte, zabezpečíte, než přijede záchrana. S duševní krizí je to stejné. Nejde o to, abyste byli expert. Jde o to, abyste byli přítomní.
Co je první pomoc v duševním zdraví?
První pomoc v duševním zdraví (PFA) není terapie. Není to rozhovor o dětství, nejsou to rady typu „musíš být silnější“. Je to krátkodobá, okamžitá podpora, která má jediný cíl: zastavit zhoršování stavu a dát člověku pocit, že není sám.
V Austrálii a USA existuje certifikovaný program Mental Health First Aid (MHFA), který učí laiky, jak reagovat na paniku, depresi, sebevražedné myšlenky nebo psychotické epizody. V Česku takový standardní program zatím neexistuje. Ale to neznamená, že nemůžete pomoci. Principy jsou stejné - jen je potřeba znát.
Na rozdíl od fyzické první pomoci, kde se učíte zastavit krvácení nebo provést srdeční masáž, zde se učíte zastavit psychický rozpad. A to je stejně důležité. Víte, že když někdo ztrácí dech, musíte mu pomoci. Stejně tak - když někdo ztrácí naději, musíte ho držet.
6 klíčových principů, které fungují
Nechcete se ztratit v teorii. Chcete vědět, co dělat. Tady je praktický návod, založený na mezinárodních principech a přizpůsobený české realitě:
- Zabezpečte prostředí - Přesuňte člověka z hlučného, přeplněného místa. Zavřete dveře, přinesete mu vodu, dejte mu místo, kde se může zastavit. Pokud je v nebezpečí - například hrozí sebevražda - nechte ho nikdy sám. Neříkejte „to přejde“. Řekněte: „Zůstanu tady.“
- Uklidněte jeho nervy - Mluvte pomalu, tiše, jasně. Nepřerušujte. Nepřerušujte pláč. Neříkejte „neplač“. Neříkejte „to není tak špatné“. Prostě řekněte: „Vím, že je to strašné. Jsem tady.“ Ticho je často silnější než slova.
- Pochopte, co se děje - Zeptejte se: „Co teď cítíte?“ Ne: „Co se stalo?“ Otázka „co se stalo“ může vyvolat odpor. Otázka „co cítíte“ otevírá prostor pro výraz. Pokud řekne: „Cítím se jako kdybych se rozpadal“ - neříkejte „to je jen nálada“. Řekněte: „To zní strašně. Chci to pochopit.“
- Poskytněte praktickou pomoc - Neříkejte: „Zavolej lékaře.“ Řekněte: „Chci ti pomoci zavolat. Chceš, abych s tebou zavolal?“ Pokud máte telefon, otevřete si aplikaci, najděte číslo Krizové linky (116 123), a zavolejte spolu. Pokud je to dítě - zavolejte rodičům. Pokud je to kolega - zavolejte HR. Nechte ho nejen s problémem - dejte mu ruku, která ho vede k řešení.
- Spojte ho s další pomocí - První pomoc není konečný cíl. Je to most. Řekněte: „Víš, že existuje někdo, kdo s tím umí pracovat?“ Neříkejte: „Jdi k lékaři.“ Řekněte: „Mám kamaráda, který chodil k poradci. Mohu ti dát jeho číslo, nebo ti pomoci najít někoho v Olomouci?“
- Chráněte ho před dalším poškozením - Pokud někdo hrozí sebevraždou, nechte ho nikdy sám. Odeberte zbraně, léky, provazy. Neříkejte: „To jen říkáš.“ Každá hrozba je signál. Pokud je to vážně - zavolejte záchrannou službu. Nebo ho doprovodíte do nemocnice. Není to „přehnané“. Je to lidské.
Co neříkat - a co říct místo toho
Je snadné chtít pomoci - ale přitom udělat věci špatně. Tady je seznam toho, co se vyhnout:
- „To přejde.“ → Místo toho: „To je těžké. A nebude to lehké. Ale nejsem sám.“
- „Měl bys být silnější.“ → Místo toho: „Nemusíš být silný. Musíš jen být tady.“
- „To jsem zažil já.“ → Místo toho: „Nechci srovnávat. Chci slyšet tebe.“
- „Proč to děláš?“ → Místo toho: „Co ti to dělá?“
- „Nemusíš být taký smutný.“ → Místo toho: „Můžeš být, jak chceš. Já jsem tady.“
Slova nejsou o tom, aby se vyřešil problém. Jsou o tom, aby se člověk cítil viděný. A to je víc, než si většina lidí dokáže představit.
Co když to není jen „náladový den“?
Někdy se lidé ptají: „Jak poznám, že je to skutečná krize, nejen náladový den?“
Neexistuje žádný test. Ale jsou značky:
- Osoba přestala jíst, spát, mluvit, chodit ven.
- Říká věci jako: „Nemám cenu“, „Lidé by byli šťastnější, kdybych zmizel.“
- Ztrácí zájem o všechno - i o věci, které dříve milovala.
- Je neklidná, nesoustředěná, překvapivě agresivní nebo naopak - úplně bez reakce.
- Změnila se náhlě - například výborný student se najednou nechává propadat.
Není důležité, jestli je to „diagnóza“. Je důležité, jestli je to smrtící. Pokud někdo hovoří o smrti - i když to řekne jen tak - přijměte to jako výzvu. Ne jako „přehnané“.
Kde najít pomoc v Česku?
První pomoc je jen začátek. Potřebujete vědět, kam dál.
Nejrychlejší cesta je Krizová linka: 116 123. Voláte zdarma, 24 hodin denně, anonymně. Mluvíte s někým, kdo je připraven slyšet - bez soudění, bez otázek. Nejde o to, jestli máte „diagnózu“. Jde o to, že se cítíte špatně.
V Olomouci a dalších městech fungují Centra duševního zdraví. Tam můžete získat bezplatnou poradu - i bez odporu lékaře. Stačí jít. Nebo zavolat na 1212 (informační linka Ministerstva zdravotnictví).
Pro děti a teenagery je důležité kontaktovat školního psychologa. Většina škol má někoho, kdo je připraven pomoci - i když to neříká.
Nezapomeňte: Nejste sami. V Česku je mnoho lidí, kteří chtějí pomoci. Jen je potřeba poznat, kde jsou.
Proč to všechno dělat?
Protože v Česku je stále představa, že duševní problémy jsou „slabost“. Ale to není pravda. Duševní krize jsou jako srdcový infarkt - nevědíte, kdy se to stane. A když se stane, potřebujete někoho, kdo ví, co dělat.
Když jste přítomní, když neodcházíte, když neříkáte „to se překoná“ - děláte něco, co žádný lék neudělá. Děláte to, co je nejdůležitější: ukazujete, že člověk není sám.
Po pandemii se mnoho lidí naučilo, že duševní zdraví není luxus. Je to základ. A jako každý základ - potřebuje, aby ho někdo chránil. Vy můžete být tím, kdo ho chrání.
Co dělat, když se cítíte vyčerpaní?
Nezapomeňte: když pomáháte někomu v krizi, vy taky trpíte. Nejste robot. Můžete se cítit unavení, vinen, nejistý. To je normální.
Nezapomeňte si na sebe:
- Dejte si pauzu. Po pomoci si sedněte, vypijte kávu, nadechněte se.
- Nemusíte všechno vyřešit. Stačí, že jste byli tam.
- Řekněte někomu: „Dnes jsem pomohl někomu, kdo byl v nouzi.“
- Neobviňujte se. Neříkejte: „Mohl jsem udělat víc.“
Pomáhat není o perfektnosti. Je to o přítomnosti. A přítomnost je už velká věc.
Co dělat dál?
Chcete jít dál? V Česku se objevují první kurzy první pomoci v duševním zdraví - neformální, ale praktické. Hledejte na stránkách Českého červeného kříže, Centra duševního zdraví nebo organizací jako Psychiatrická asociace ČR.
Nečekáme, že každý bude terapeut. Ale každý může být někdo, kdo se zastaví. Kdo se zeptá. Kdo neodjede.
Největší zázrak není v tom, že někdo přežil. Je v tom, že někdo řekl: „Jsem tady.“
Může někdo, kdo nemá žádné vzdělání v psychologii, pomoci v duševní krizi?
Ano. První pomoc v duševním zdraví není o tom, abyste byli odborník. Je to o tom, abyste byli lidský. Stačí znát pár základních principů: být přítomen, naslouchat, neodsuzovat, nechat člověka cítit, že není sám. Většina lidí v krizi potřebuje jen to - aby byl slyšen. Neřešený problém, nekonečná porada, nebo lék. Jen přítomnost.
Co když mi někdo řekne, že chce zemřít? Co dělat?
Nikdy to nenechávejte jen tak. I když to zní jako „jen slova“, každá hrozba sebevraždy je signál. Neříkejte: „To jen říkáš.“ Řekněte: „Chápu, že je to strašné. Nechci, abys to prožíval sám.“ Zavolejte Krizovou linku 116 123 nebo zavolejte záchrannou službu (155). Pokud je možné, zůstaňte s člověkem, dokud nepřijde pomoc. Nechávejte ho sám. Neříkejte: „Přijde to.“ Je to jako říct někomu, kdo krvácí, že „to přejde“. Ne. Potřebuje pomoc teď.
Je první pomoc v duševním zdraví stejná jako krizová intervence?
Ne. Krizová intervence je profesionální, dlouhodobá podpora - může trvat týdny nebo měsíce a je prováděna psychologem nebo psychiatrem. První pomoc je krátkodobá, okamžitá reakce - obvykle několik hodin nebo dní. Je to „první záchytný bod“. Není to terapie. Je to zastavení pádu. Když někdo spadne, nejprve ho zvednete - a teprve potom ho vezmete k lékaři.
Můžu pomoci, pokud nevím, co je s člověkem špatně?
Ano. Nemusíte znát diagnózu. Nemusíte vědět, jestli je to depresivní porucha, úzkost nebo něco jiného. Stačí, že vidíte, že se člověk nesnaží. Víte, že se cítí ztracený. Stačí, že se k němu přiblížíte. Řeknete: „Vím, že je to těžké. Chci ti pomoci.“ A pak budete naslouchat. To je všechno, co potřebujete.
Kde v Česku najít školení pro první pomoc v duševním zdraví?
Zatím neexistuje centralizovaný certifikovaný program jako MHFA, ale objevují se první kurzy. Hledejte na stránkách Českého červeného kříže, Centra duševního zdraví v Olomouci nebo v regionálních organizacích jako Psychiatrická asociace ČR. Některé školy a firmy také začínají nabízet neformální workshopy. Stačí se zeptat. A pokud nevidíte žádný - zvažte, jestli byste nechtěli začít něco vlastního. Potřebujeme víc lidí, kteří vědí, jak se zastavit.
