Historie psychoterapie začala nečekaně - ne v laboratoři, ale v pokoji s divanem, kde žena mluvila o svých snech a muž ji poslouchal. Sigmund Freud v 90. letech 19. století neřešil fyzické nemoci. Řešil ticho. Ticho, které se skrývalo za bolestí, úzkostí, nevysvětlitelnými příznaky. A právě to ticho se ukázalo jako klíč k celému novému poznání lidské mysli.
Freud a objev nevědomí
Před Freudem se psychické potíže považovaly za fyzické poruchy nebo morální selhání. Lidé s hysterií, úzkostmi nebo náhlými ztrátami paměti často skončili v nemocnicích, kde je léčili elektřinou nebo vyléčili pokynem: „Nejsi v pořádku, přestan to dělat.“ Freud to změnil. Když se setkal s pacientkou Anna O. a jejím léčitelem Josefem Breuerem, zpozoroval něco důležitého: když pacienti mluvili o svých vzpomínkách - obzvláště o těch, které si nechtěli pamatovat - jejich příznaky zmizely.
Freud nevěřil v hypnózu jako v hlavní nástroj. Věřil v řeč. V tom, co se říká, když se člověk nechá unést volnými asociacemi. To, co se stalo, bylo revolucí: psychika není jen to, co vidíme na povrchu. Pod ní je nevědomí - oblast, kde se skrývají traumatizující vzpomínky, nepřijaté city, skryté touhy. A právě tyto skryté obsahy způsobují, že se lidé cítí špatně, i když nevědí proč.
Ve svých počátcích Freud dokonce používal fyzický kontakt - tlačil nohy pacientům, masíroval břicha, držel hlavy. V dopisech píše o tom, jak se snažil „vyvolat“ vzpomínky tělem. Ale brzy pochopil: klíč není v doteku, ale v řeči. V tom, co se řekne, když se člověk necítí ohroženě.
Rozpad psychoanalýzy a nástup nových škol
Po Freudově smrti v roce 1939 se jeho myšlenky nezastavily - rozpadly se. Jeden jeho žák, Carl Gustav Jung, odmítl důraz na sexuální motivaci a zavedl pojem kolektivní nevědomí. Další, Alfred Adler, se zaměřil na pocit nižší hodnoty a touhu po převaze. Melanie Klein zkoumala dětské fantasie. Každý z nich přinesl nový pohled, ale všechny tyto školy měly jedno společné: věřily, že minulost formuje přítomnost.
Tyto směry se později spojily pod názvem psychodynamická psychotherapie. Je to dnes nejrozšířenější forma hluboké psychoterapie. Není to jen „mluvit o dětství“. Je to systematické hledání vzorců - jak se opakují vztahy, jak se přenášejí emoce, jak se strachy z minulosti objevují v dospělosti jako nevysvětlitelné úzkosti nebo selhání v práci.
Na českém fóru psychoanalyzadnes.cz lidé popisují, jak jim psychodynamická práce pomohla pochopit, proč vždycky končí jejich vztahy stejně - s odmítnutím, s únikem, s obviněním. A jak to pochopení změnilo jejich život. Někdo trávil tři roky na terapii, jiný dostal výsledky už za 15 sezení. Ale všichni mluví o jedné věci: nejde o rychlé řešení. Jde o to, aby člověk přestal být zajatcem své minulosti.
Kognitivně-behaviorální terapie: návrat k přítomnosti
V 70. letech 20. století se objevil protipól psychoanalýzy: kognitivně-behaviorální terapie (KBT). Zatímco Freud se díval do minulosti, KBT se dívala na dnes. Kdo má úzkost, nemusí hledat traumu z dětství. Může se naučit, jak přestat myslet: „Všichni mě nenávidí.“ Jak přestat vyhýbat se sociálním situacím. Jak přeměnit destruktivní myšlenky na realistické.
KBT není teorie o nevědomí. Je to nástroj. Nástroj, který funguje rychle. Výzkumy ukazují, že u úzkostných poruch, depresí nebo fobií je KBT stejně účinná jako psychodynamická terapie - a často rychlejší. V České republice ji používá přes 60 % terapeutů jako součást své praxe. Ne proto, že by odmítli Freuda, ale protože klienti často potřebují nástroje, ne výklady.
Na rozdíl od psychoanalýzy, kde se sedí na divanu a mluví o snech, v KBT sedíte na židli, píšete si myšlenky do sešitu a děláte domácí úkoly. „Co se stane, když půjdeš na večírek?“ „Jak se cítíš, když si řekneš: ‚Jsem dostatečně dobrý?‘“
Tělesně orientovaná psychoterapie: když slova nestačí
Freud v počátcích tlačil nohy pacientům. Dnes to zní jako zvláštní. Ale dnes se opět vracíme k tělu. Vědci zjistili, že emoce nejsou jen v hlavě. Jsou i v ramenou, v břiše, v hrudi. Když se člověk cítí zneužitý, jeho tělo se zatváří. Když se cítí bezmocný, zatlačí ramena dopředu. Když se cítí ztracený, přestane dýchat hluboce.
Tělesně orientovaná psychoterapie - často označovaná jako body-psychoterapie - pracuje s těmito projevy. Není to masáž. Není to jóga. Je to terapie, která se ptá: „Kde v těle cítíš ten strach?“ „Když o tom mluvíš, co se děje v krku?“
Je to přímý návrat k Freudovým počátkům - ale s vědeckým základem. Výzkumy z roku 2021 ukazují, že kombinace tělesných technik s psychodynamickým porozuměním je efektivní u traumatu, chronické úzkosti a poruch identity. Lidé, kteří nemohou mluvit o svých pocity, často mohou začít mluvit o svém těle. A z toho vzniká pravda.
Co dnes funguje? Integrace jako norma
Dnes už nikdo neříká: „Buď psychoanalytický nebo KBT.“ V praxi se všechno mísí. Terapeut, který pracuje s klientem s poruchou identity, může začít s KBT - naučit ho identifikovat myšlenky, které ho zničí. Pak se přesune do psychodynamického prostoru - prozkoumat, odkud tyto myšlenky pocházejí. A nakonec se obrátí k tělu - zjistit, kde se ten strach skrývá v jeho postoji, v jeho dechu, v jeho pohybu.
V České republice 72 % terapeutů užívá kombinovaný přístup. V roce 2023 Asociace českých a moravských psychologů zjistila, že 68 % klientů volí psychodynamickou terapii pro dlouhodobé problémy - ale ne proto, že neznají KBT. Protože vědí, že některé bolesti nejsou „vyřešitelné“. Jsou „pochopené“.
Projekt „Psychoterapie pro všechny“, který začal v roce 2020, chce přinést tyto služby do každého města. V roce 2022 bylo v Česku 2 850 certifikovaných psychoterapeutů. Do roku 2025 jich bude 3 500. Lidé nechtějí jen léky. Chtějí porozumění.
Je psychoanalýza ještě relevantní?
Ano. I když je kritizována za délku, náklady a neověřitelnost. I když je její terminologie těžká. I když se někdo ptá: „Proč se díváme na dětství, když je problém dnes?“
Protože některé bolesti nevznikají dnes. Vznikly před 20 lety. Před 30. Před 40. A nejsou v hlavě. Jsou v těle. V vzorcích vztahů. V tom, jak se člověk nechává zneužívat, i když ví, že by to měl přestat dělat. A to není chyba. Není slabost. Je to důsledek toho, co se dělo, když se člověk nemohl bránit.
Freud nebyl dokonalý. Jeho teorie nejsou věda v moderním smyslu. Ale on byl první, kdo řekl: „Nechte se říct. Nenechte se zatlačit. Váš strach má význam.“ A to je dnes víc než kdy jindy.
Cena a přístup v České republice
Sezení s certifikovaným psychoterapeutem v Česku stojí mezi 1 500 a 3 500 Kč. Terapie trvá obvykle 2-5 let, pokud jde o hlubokou psychodynamickou práci. Sezení trvá 50 minut, obvykle jednou až třikrát týdně.
Abyste se mohli jmenovat psychoterapeutem v ČR, musíte absolvovat minimálně čtyřleté akreditované studium. To zahrnuje 800 hodin teorie, 400 hodin supervize a 400 hodin vlastní terapie. Nejde o kvalifikaci, kterou získáte na kurzu. Jde o životní cestu.
Státní financování je teď v plánu. Projekt „Psychoterapie pro všechny“ chce zpřístupnit základní sezení i lidem bez možnosti platit. To je krok, který může změnit celou kulturu duševního zdraví v zemi.
Je psychoanalýza ještě moderní, nebo je to zastaralá metoda?
Psychoanalýza jako původní metoda neexistuje v čisté podobě. Ale její duch žije v psychodynamické psychoterapii, která je dnes jednou z nejvíce ověřených forem léčby. Světová zdravotnická organizace potvrdila její účinnost u poruch osobnosti, úzkostných poruch a depresí. Nejde o to, zda je „moderní“. Jde o to, zda pomáhá. A pomáhá - hluboce a trvale.
Jak dlouho trvá psychodynamická terapie?
Neexistuje jedna odpověď. Krátkodobá psychodynamická terapie trvá 15-20 sezení a zaměřuje se na konkrétní problém - například opakující se vztahy. Hluboká terapie může trvat 2-5 let a pracuje s celou strukturou osobnosti. Výsledky nejsou rychlé, ale trvalé. Lidé, kteří projdou hlubokou prací, často říkají: „Už se nechávám zneužívat.“ „Už nevím, proč jsem se bál říct ‚ne‘.“
Může psychoterapie pomoci i lidem bez diagnózy?
Ano. Většina lidí, kteří jdou na psychoterapii, nemá žádnou psychiatrickou diagnózu. Přicházejí proto, že se cítí unavení, ztracení, opakují stejné chyby, cítí se „nějak špatně“, ale nevědí proč. Psychoterapie není jen pro „blázny“. Je pro každého, kdo chce lépe pochopit sebe sama.
Proč někteří lidé říkají, že terapeut je „příliš pasivní“?
V psychodynamické terapii terapeut neřeší problémy za klienta. Jeho úloha je poslouchat, zaznamenávat vzorce, ukazovat, kde se klient „zaseká“. To může znít jako pasivita. Ale ve skutečnosti je to velmi aktivní práce - práce s tichem, s odstupem, s hlubokým porozuměním. Některé osoby to potřebují. Jiné si přejí více vedení. Proto se dnes často kombinují přístupy.
Je tělesně orientovaná terapie jen pro lidi s traumatem?
Není. Tělesně orientovaná terapie pomáhá každému, kdo má problém s emocionální verbalizací. Někdo se cítí napnutý, ale neví proč. Někdo má zápal v krku, když mluví o práci. Někdo neumí dýchat hluboko, když se cítí pod tlakem. Tělo hovoří, i když ústa mlčí. Tělesně orientovaná terapie to pomáhá slyšet.
