PAS u dívek: Co potřebujete vědět o terapii, senzorických potřebách a emoční regulaci

Co když dívka s PAS, autistické spektrum je neurologická variabilita, která se u dívek často skrývá za klidem a přizpůsobováním. Also known as autismus u dívek, it zahrnuje silné potřeby po stabilitě, citlivost na zvuky, světlo nebo textury, a obtíže s vyjádřením vnitřního napětí.

Na rozdíl od chlapců, kteří se mohou projevovat hlučně nebo odmítavě, dívky s PAS často učí se maskovat. Přizpůsobují se, kopírují spolužačky, drží se ticha – a vnitřně se rozpadají. To, co vypadá jako „čistá“ nebo „klidná“ dívka, může být výsledkem vyčerpávajícího úsilí o přežití ve světě, který jí neodpovídá. senzorické problémy, přetížení smyslů, které dívky s PAS trpí, od zvuků třískajících školních zvonků až po pocity od oblečení. Also known as senzorická integrační obtíže, it způsobuje, že každý den je pro ně jakýsi výzvou – a ne výzvou, kterou by chtěly překonat, ale kterou musí přežít.

Terapie pro dívky s PAS není o tom, aby se „napravily“. Je o tom, aby se naučily, jak žít ve svém těle, jak rozpoznat, kdy je přetížené, a jak říct „to mi dělá špatně“ – bez stydu. emoční regulace PAS, schopnost rozpoznat a zvládat vnitřní napětí bez sebepoškozování, úniku do virtuálního světa nebo zhroutění. Also known as regulace emocí u autistických dívek, it není přirozená – je to dovednost, kterou lze naučit, pokud máte správné nástroje a bezpečné prostředí.

Co funguje – a co ne

Standardní terapie, která se zaměřuje na mluvení o pocitych, často selhává. Dívky s PAS potřebují jiný přístup: vizuální pomůcky, strukturu, pohyb, klid a čas. Desenzitizace k zvukům, přizpůsobení školního prostředí, možnost mít v kapse kousíček textilu, který je jí klidný – to všechno není „zvláštní“, je to potřebné. A když terapeut chápe, že dívka nechce mluvit – ne protože je „uzavřená“, ale protože slova jsou pro ni příliš náročná – teprve tehdy začíná skutečná změna.

V této sbírce najdete konkrétní příběhy, metody a výzkumy, které pomáhají dívkám s PAS. Od toho, jak trénink všímavosti upravit pro jejich potřeby, až po to, jak terapie může pomoci překonat senzorické přetížení bez toho, aby se musely „napravovat“. Nejde o to, aby se staly jinými. Jde o to, aby se mohly být tím, čím jsou – a přitom se cítit v bezpečí.