Manipulativní chování: Jak ho rozpoznat a zastavit v terapii

Manipulativní chování je manipulativní chování, způsob, jak ovlivňovat druhé skrze emocionální tlak, viny, lži nebo vyhrožování, aby se dosáhlo vlastního cíle bez přímého konfliktu. Also known as emocionální manipulace, it je často skryté, protože lidé neuvědomují, že to dělají – nebo si to přiznávají jen ve vlastní hlavě. Není to totéž jako přímá agresivita. To není křik, nebo útok. To je tiše, kdy ti, kdo tě milují, tě přesvědčují, že jsi vinen, když chceš hranice. Když ti řeknou: „Kdyby ses opravdu staral o mě, udělal bys to.“ Když ti zavřou dveře, když se snažíš mluvit. Když tě zatíží všemi svými problémy, ale když ty máš potíže, řeknou: „To je přece normální, já jsem to přesžila.“

Podobné taktiky se objevují v emocionální manipulaci, strategii, která využívá citovou závislost, viny nebo strach, aby ovládla chování druhé osoby, v taktikách manipulace, konkrétních způsobech, jak ovlivňovat – například tišením, zneužíváním citu, nebo vytvářením krizí, aby se vyhnuli odpovědnosti. Tyto metody nejsou náhodné. Vznikají z hlubokého strachu – strachu z odmítnutí, z nezávislosti, z toho, že by někdo mohl přestat být přítomen. Lidé, kteří manipulují, často sami zažili, jak byli zneužíváni – a teď opakují ten samý vzor, jen v jiné roli. A právě proto je psychoterapie jediný způsob, jak to zastavit. Ne proto, že byste měli „napravit“ druhého. Ale proto, že vy potřebujete naučit se rozpoznat tyto vzory, nechat si je říct, a zjistit, kde končí vaše odpovědnost a začíná ta druhého.

V terapii se nejde o to, abyste se naučili, jak lépe manipulovat. Jde o to, abyste přestali být jejich obětí – i když si to přiznáváte jen ve vlastní hlavě. Víte, že když vám někdo řekne „Ty jsi to způsobil“, ale vy víte, že jste jenom řekli, že chcete jít na večírek, a on se rozzlobil, že jste nezůstali doma? To není vaše chyba. To je jeho taktika. A v terapii se to naučíte vidět. Uvidíte, jak se tyto vzory opakují ve vztazích, v rodině, v práci. A pak – a to je ten klíč – se naučíte reagovat jinak. Ne křikem. Ne utíkáním. Ale klidně, pevně, s hranicí. A to je první krok k tomu, aby se to přestalo dít.